Bratr Ondrejko vás vítá!

Mír vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí.
Smirom tumenge, save san dural, ta avka tumenge, so san pašes.
Peace to you who were far off, and to those who were near.
Frieden euch, die ihr ferne waret, und denen, die nahe waren.
Pokój wam, którzy¶cie dalekimi i którzy¶cie bliskimi.
Néktek, a Távol Valóknak És a közel Valóknak.
Pacem vobis qui longe fuistis et pacem his qui prope.

Logo

Nadikhav jakhenca, aľe jileha le Devlestar.

"Nehledejte jeden každý svých věcí, ale každý také toho, což jest jiných."
"posuďte vše, co nabízím, a porovnejte s tím, co zastáváte sami. Jsou-li mé návrhy lepší, přijměte na nich účast, rád vám postoupím právo na společný podíl. Jsou-li lepší vaše, ukažte to, a já se rovněž připojím. Spojí-li se obojí dobra, aby se z jejich spojení stalo něco lepšího, pak . . . . "

Všechny texty napsal bratr Ondrejko / Ondřej Kováč, není-li uvedeno jinak.

Kdo je to bratr Ondrejko? Úvodní stránka Sbírka kázání bratrondrejko.cz
evangelického kazatele Ondřeje Kováče je zde pod odkazem:Postila ~ kázání Navštivte také moji Posluchárnu - místo, kde je něco moc dobrého pro vaše uši:
dramata s duchovní tématikou,
interesantní a poučné přednášky.Zde prosím. Pro všechny bratry Romy a pro ty, kteří chtějí o nich leccos se pozitivního dozvědět jsou tu k dispozici články, úvahy, návrhy, křesťanské texty v romštině. Klikněte na tento odkaz:Roma dživipen the čačipen Další odkaz:Povídky, poezie, písněvám umožní, jak sám napovídá, si přečíst současnou pravou křesťanskou poezii, poslechnout si krátké písně na námět biblických příběhů a poznáte mnoho dalšího zajímavého.

MENU
Nové křesťanské písně

Logopedická říkadlapodle Bible

Křesťanská poezie

Povídky

KŘÍŽ

KŘÍŽ

Pište a volejte.

Mé srdce, mysl, uši i všechny kontakty jsou otevřené a k dispozici všem. Rád vyslechnu všechny dojmy, názory, příspěvky k obecné diskuzi, zajímají mě vaše myšlenky a těším se na vaše dojmy z mých článků. Pište a volejte.

Pište na tento mail: kovac (zavináč) bratrondrejko.cz,
nebo pište či volejte na číslo: 774 179 082,
můžete také volat na skype farar-kovac.

Má Pán Ježíš, má mě rád - zpívá Timíček Kováč

Písně

Jedná se o písně zcela nové, jejich text je podle některého biblického příběhu. Písně byly původně použity pro snaší zapamatování a oživení biblických příběhů předškolním dětem.

Žil na světě jeden král

Žil na světě jeden král, moc bohatý byl,
mezi deset služebníků hřivny rozdělil.
Pak se rozloučil a odjel ze své země pryč,
a když přicestoval zpátky, všichni mu jdou vstříc.
Jak ses měl, jaks hospodařil, co s mou hřivnou je?
Já se, pane, hodně snažil, hle, nových deset je.
Správně, milý služebníku, dám ti deset měst,
když jsi s málem šikovný byl, mnoho můžeš vést.
Druhý služebník už spěchá, nese hřiven šest,
pán ho chválí, ten se těší - dostane pět měst.
Ale třetí služebník s bázní klopí zraky:
Pane, zde máš svoji hřivnu, víc nemám tady.
Táhni, špatný služebníku, já tě nechci znát,
o tvou práci už napříště já nebudu stát.
O svou hřivnu stejně přišel služebník lenivý
a slavné Boží Království tak neuvidí.

(Podle Lukáš 19,11-27 – Podobenství o hřivnách)

Zpěv

Žena ženu žaluje

Žena ženu žaluje, že má děcko živé,
Jedna živé, druhá ne – pomoz, Hospodine!
Šalomoun se rozhlíží, pak zavolá stráže,
živé děcko rozpůlit, to strážím přikáže.
Žena, která matkou byla, dítěte se vzdává,
a žena, která škodila, smrti mu popřává.
Tak Šalomoun rozpoznal, kdo je rodič pravý,
pravé matce dítě dal, zlodějku katovi.

(Podle 2. Královská 3,16-28)

Zpěv

Logopedická říkadla

Říkadla pro výuku výslovnosti dětí, které jsou vedeny podle tzv. Celostné křesťanské výchovy v rodinách.

L

Leží Lazar na svém loži,
v mysli světlo plápolá:
„Nemoc moji hlavu složí,
ale milý přítel Ježíš
k žití zpět mě povolá.“

Audiozáznam

S

Sedí David v skalní sluji
před Saulem se skrývá.
Saul svým poslům v lesklé zbroji
bez přestání spílá:
„Bez díla tu neseďte,
spiklence mi přiveďte.“

Audiozáznam

Š

Hoši nejsou k módě hluší,
Šimšónovi šála sluší.

Audiozáznam

všechny písně a říkadla složila a upravila Kateřina

Od východu slunce

Hostu nebudeš škodit ani ho utlačovat,
neboť i vy jste byli hosty v egyptské zemi.

(Dt 22,20)

Prolog

Naše cesty před Hospodinem
jsou jako strom vedví rozeklaný.
A každý z nás dává každý den
odpověď jedné ze dvou paní.

Paní Hloupost volá halasně,
ke krádeži a podlosti tě láká:
vezmi měřící kolík, hle ta louka
šťavnatá byla přec kdysi tvého otce
a jen ty a tvá krev
ať na ní povždy pase ovce.
Paní Moudrost však buduje a staví,
i z mála nasytí hostů dost,
z jejího domu na všechny strany
vychází štědrost a upřímnost.
Ke komu přisedneš, kudy se vydáš,
pro co se zítra rozhodneš zas?
Jak se v tvé zemi má cizinec, vdova –
zní po ní sirotků plačtivý hlas?
Bůh vydal zákon a vynese i soud
a nad všemi lidskými skutky
jméno Jeho věčně bude slout.


Ráno a večer

Ráno si krájím chléb
a nepřemýšlím o tom,
kdo jej pekl
za nádenický peníz,
s očima zakalenýma steskem.

Odešli jste ze země hladu,
zemi chleba jste však nenalezli,
jen ponížení a urážky
pro vás i vaše děti,
které jsou tak podobné zdejším,
že je prozrazují jen jejich jména.
Večer si krájím chléb
a nepřemýšlím o tom,
kdo jej pekl,
jen kříž na zdi mi připomíná,
že můj trpící bližní je velmi blízko.

Nikolaos

Dívám se tvé drobné ručky,
nechvěj se už, jen je lehce pohladím:
tátu a mámu, dědu
i toho malého Kolječku.
Jenom babička tu není
a místo ní – podivná jizva.

Není to tak dávno,
co jsi jako malý chlapec
spával na lehátku mezi kravami,
zatímco tví rodiče pracovali,
aby se mléko včas dostalo do cisterny.
Ukoptění od potu a hnoje
nevšimli si, že ses
vykulil ze své peřinky
a zamířil k železné tlamě.
Křičel jsi až do bezvědomí,
když ti dvě mladé lékařky
odstraňovaly pahýl prstu
bez použití anestetik,
a tvá matka si zoufalstvím
rvala vlasy –
nemohla se smířit s tím,
že v téhle zemi je jen otrokyně bez práva
a za její děti nikdo nezaplatí.
Hodně trápení proteklo tvýma očima,
ale když se do nich dívám teď,
nevidím nic jiného,
než dětskou zvědavost
a touhu po přátelství.

U dveří nemocného

Kdo to klepe na mé dveře
a přináší mi chléb a mléko?
Samařan s plavými vlasy a holubíma očima.
Ptá se, zda není třeba
naštípat dříví,
posekat zahradu,
obstarat něco pro děti.
Jsem na rozpacích –
čekala bych spíš svého bratra,
s nímž chodím do Hospodinova domu.
Cožpak si nikdo jiný nevzpomněl,
než tento cizinec?
praví Pán.

Noemina píseň

Koho zavolám, koho přizvu k pláči svému, bědování?
Kde jsou mí sladcí synové, stateční, jasní sokolové?

Udeřila na nás bída, křivda rodným krajem chodila,
nebylo chleba, ani vlídného, laskavého slova.
Starší syn můj, smělý Vasil, opásal svůj rozum silou:
„Lépe v cizí zemi sloužit, než doma žebráckou hůl lámat.
Matko má milená, dej mi svaté požehnání,
a ty, ženo moje, vyprovoď mě sladkým políbením.
Jasné slunce ať svítí na moji dalekou cestu,
dětem chléb, sivé holubici hedvábný šátek přivezu.“
Už mladý sokol křídla svá silná rozpíná,
ale mateřskému srdci nebe neskrylo zlé znamení:
Od Dněpru se valí mračna, chtějí zahalit slunce,
krvavé červánky ohlašují příchod nového dne.
„Synu můj, pomysli, čtyři ruce zmůžou víc než dvě,
Půjdu s tebou pro rodinu pracovat, shánět živobytí.“
Bujný kůň se polem žene a nad řekou vzlétlo hejno kavek,
a ty, milá, rodná zemi, už jsi zmizela za obzorem.
Vyšel oráč do pole rozčesávat vlasy černé země,
zasel a sklidil, a smělý Vasil zatoužil po domově.
Sebral výdělek, ženě a dětem dárky nakoupil
a uhání k domovu, jako šedý vlk noční stepí.
Ale běda, kalné víno s hořem smíchané měl pít!
Hnízdo je rozvrácené, od lstivé kuny vybrané.
Tři ptáčata pokřikují, strachem se ubohá třesou
a sivá holubice leží uprostřed jehel a prázdných lahví.
Zabědoval smělý Vasil, nešťastný osud proklíná,
a svoji bohatýrskou sílu v bezedné sklenici utopil.
Tehdy povstal druhý můj syn, čestný Fjodor-sokolík,
udatné srdce má z oceli kované, chrabrostí kalené:
„Nesluší se mladému ve stáji prázdně přešlapovat,
zatímco starý krvavým potem skrápí černou zemi.
Vyprav mě, matko má, na dalekou, těžkou cestu
a sama zůstaň doma, na milenou ženu pozor mi dej.“
Vysoko se vznáší sokol vyhlížeje svou kořist
a spravedlivá touha zakryla Fjodorovi zlé znamení:
Před jasné slunce se postavil temný mrak,
noční bouře probudila ptáky a ti křičí v korunách stromů.
„Těžko je hlavě bez ramen a běda tělu bez hlavy,
jeď, synu, se svou ženou, jednou solí si chleba budete solit.“
To nejsou sokoli nesení bouřným větrem,
To Fjodor se svou ženou uhání k slunci západu.
Dvakrát jabloň oblékla nachový svatební šat,
dvakrát vydala plod a čestný Fjodor se domů vrací.
Avšak běda, letí on těžce s křídly podťatými,
jak vyvrácený strom bujarou hlavu k zemi kloní.
„Ó, synu můj přesladký, slunce moje jasné,
kde tvé tváře jasný vzhled a kde šlechetná je síla?
Co přicházíš samojediný, jak poraněný šedý vlk,
kde je sivá holubička, družka tvoje rozmilá?
„Matko má předobrá, hle, vlci oblehli spanilou laň
a sivou mou holubici už cizí sokol v pařátech nese.“
Uzavřel srdce své Fjodor před voláním kukaček,
jasné jeho oko nepohlíží více do lesních studánek.
Už pohasla slunce záře a zelený strom listí shodil
a štěstí mých synů odlétlo s hejnem bílých labutí.
Půjdu, přikryju osiřelá ptáčata starými křídly,
až vyrostou, vyletí jak sokoli do širého, čistého pole.
Ale ani silného, ani slabého ptáka,
ani prostého, ani lstivého Boží soud nemine.
Našemu Bohu buď sláva na věky. Amen.

Sofia

Do stroje navlékám režnou niť,
z okna vyhlížím sluneční svit.
Děkuji, že mi chléb vezdejší dáváš.
Dřív, když jsem mladší bývala,
tebe jsem, Bože, neznala,
ale ty na to nevzpomínáš.

Jednou, až peníze opatřím,
já ve Lvově si založím
krejčovství s názvem SOFIE.
Nevím však, což mám naději,
že můj malý krámek obstojí,
když všude teď vládne mafie?
A tak tu sedím a šiju dál,
co mi pan mistr přikázal
a měla bych si pospíšit.
Vždyť dnes je sobota a zítra den,
kdy Tebe slavit máme jen
a já chtěla bych s Tebou jít k večeři.
K zenitu slunce stoupá již
a před jeho jasem hledá skrýš
každý stín, temná havěť noci.
Tak před Tvým jménem z výsosti,
jež ohlásí příchod Království,
potupně prchnou svévolníci.
Vůle Tvá se, Pane, staň,
však před nimi mne, prosím, chraň,
až vydám se na zpáteční cestu.
Co všechno jen se může stát,
když odmítnu výdělek jim dát,
snad nedorazím k svému městu.
Jak temný mrak strach mě tíží,
hle, venku už se šeří
a přede mnou hora plachtovin –
odpusť mi, Bože, zbav mě mých vin!

Epilog

Vyprali jste svá roucha
a vybělili je v poledním žáru.
Kdo přebývá v kamenných domech,
nezachytí včas znamení příchodu Pána.
až nadejde ta hodina,
abychom nezůstali stát přede dveřmi Království,
zatímco vy budete vcházet na hostinu.
Blaze tomu, koho přicházející Ženich nalezne bdícího!

Napsala Kateřina

Krajem svatého Vojtěcha po tisíci letech Pohled na kraj

Část první - Milosrdenství

Pane farář, nebylo by tam něco na přilepšenou? Tady pro psa na trochu polívky, už dva dny máme jenom suchej chleba, že jo?" Vychrtlý, šlachovitý chlápek se na faráře zadíval prosebným, leč neústupným pohledem, který snad okoukal u svého napůl divokého čokla. Vyčkával. Byla to zvláštní existence - samotář, který žil se psem a kocourem v bývalé železniční váze o rozměrech 3 x 4 metry na zrušené stanici uprostřed polí. Byl živ z mizerných sociálních dávek, sběru starého železa, sezónních jablek a příležitostné žebroty. Všichni lidé v N*** ho znali, ale žádný nevěděl, jak se jmenuje. Někdo mu říkal "ten bezdomovec z Brunky", jiní ho přezdívali "traper", protože s oblibou nosíval staré vojenské uniformy s americkými odznaky a hrdě se hlásil k traperskému hnutí. Před svým domkem uprostřed lánů občas vyvěšoval americkou vlajku. To si pak cestující ve vlaku říkali: "Aha, dneska má traper dobrou náladu, to asi přišel důchod nebo mu někdo přenechal starou vanu." Farář trapera samozřejmě dobře znal. Zastavil se, okamžik jakoby o něčem přemýšlel, pak sáhl do kapsy, vytáhl peněženku a podal mu dvacet korun. Traper se rozzářil jak malé dítě, když dostane oblíbenou dobrůtku. "Děkuju, pane farář, děkuju, to se zas budem mít, že jo?" Zpustil hned halasně o půl oktávy výš a podrbal svého urousaného psa. Farář se rozpačitě usmál a vykročil dál. Ušel však sotva pět kroků, když se za ním nabádavě šeptavým hlasem ozvalo: "To jste mu, pane farář, neměl dávat. To je mizera chlap, tenhle člověk. Pracovat se mu nechce a co dostane, to utratí v hospodě, on hraje na těch automatech, víte? A vy máte přeci děti, měl byste si ty peníze nechat pro ně." Byl to pan Horáček, učitel na penzi, starousedlík a uznávaná morální autorita. "Je to tak," přitakala korpulentní mladá matka s kočárkem, manželka místního uzenáře. "Musíme vás varovat, vy ho ještě neznáte, tohohle člověka. On jenom bere peníze a nic nedělá. Všechno propije..." Faráře to jejich dobrosrdečné varování pěkně namíchlo: "Podívejte, já mu dal dvacet korun. Těch dvacet korun utratím každý den minimálně třikrát za věci, které ve skutečnosti vůbec nepotřebuju, tak proč bych je nemohl někomu dát" Nemůžu si snad se svými penězi dělat, co chci?" Učitel a uzenářová chvilku stáli a pak se rozešli - učitel nevěřícně potřásaje hlavou, uzenářová s hlavou hrdě vztyčenou a pažemi pevně opřenými do rukojeti kočárku. Farář zůstal na ulici sám.

Poslední aktualizace - Podzim 2012

Hostink poskytuje zdarma

DOBRÁ SPOLEČNOST s.r.o.