Bratr Ondrejko vás vítá!

A tak apoštolové svolali všechny učedníky a řekli: "Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo.
Mír vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí.
Smirom tumenge, save san dural, ta avka tumenge, so san pašes.

Logo

Nadikhav jakhenca, aľe jileha le Devlestar.
Nedívám se očima, ale srdcem.

"Nehledejte jeden každý svých věcí, ale každý také toho, což jest jiných."
"posuďte vše, co nabízím, a porovnejte s tím, co zastáváte sami. Jsou-li mé návrhy lepší, přijměte na nich účast, rád vám postoupím právo na společný podíl. Jsou-li lepší vaše, ukažte to, a já se rovněž připojím. Spojí-li se obojí dobra, aby se z jejich spojení stalo něco lepšího, pak . . . . "

Kdo je to bratr Ondrejko? Úvodní stránka Sbírka kázání bratrondrejko.cz
evangelického kazatele Ondřeje Kováče je zde pod odkazem:Postila ~ kázání Navštivte také moji Posluchárnu - místo, kde je něco moc dobrého pro vaše uši:
dramata s duchovní tématikou,
interesantní a poučné přednášky.Zde prosím. Pro všechny bratry Romy a pro ty, kteří chtějí o nich leccos se pozitivního dozvědět jsou tu k dispozici články, úvahy, návrhy, křesťanské texty v romštině. Klikněte na tento odkaz:Roma dživipen the čačipen Další odkaz:Povídky, poezie, písněvám umožní, jak sám napovídá, si přečíst současnou pravou křesťanskou poezii, poslechnout si krátké písně na námět biblických příběhů a poznáte mnoho dalšího zajímavého.

Všechny texty napsal bratr Ondrejko / Ondřej Kováč, který je od 1.9.2013 ustanoven v Táboře, není-li uvedeno jinak.

Kázání:
Iz 6. kap. ~ Bible je výzva Mt 6,24-34 ~ POVZBUZENÍ K DŮVĚŘE V BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ A BOŽÍ POMOC ~ NOVINKA leden2013 Mk 4,35-41 ~ Hledání opory a záchrany v extrémních podmínkách, na které se nepřipravíte Mk 10,17-22 ~ Věděl, že mu něco podstatného chybí, i když byl zabezpečen Lk 5,1-11 ~ Bez rozhodnutí není poznání Lk 9,57-62 ~ ˇPravdivý nepředstíraný život ~ NOVINKA březen2013 Lk 11,5-13 ~ Ježíšovo učení o obsahu a smyslu modlitby Lk 12,13-21 ~ O zajištění života Lk 14,25-33 ~ Život je "neviditelná cesta", ale, kdo žije nesmí být neviditelný Lk 17,5-6 ~ Víra je silná ~ NOVINKA září2013 Lk 17,11-19 ~ Tři kroky víry ~ NOVINKA prosinec2012Sk 1,12-26 ~ Co znamená, když křesťané říkají, že Ježíš vstoupil na nebe? (nanebevstoupení Páně) ~ NOVINKA květen2013 Řím. 8,5-11 ~ Sobectví nebo láska, trpělivost, mírnost? ~ NOVINKA kázání při instalaci za faráře v Táboře 29.9.2013 Ef 2,1-10 ~ O záchraně, velké lásce a pocitu úžasné svobody 1. Tm 1,12-17 ~ Být příkladem pro ty, kteří uvěří Vánoce Lk 2,25-35 ~ Víra, přesvědčení, touha, to je jedna velká síla 1. J 1. Kap. ~ Víra a mezilidské vztahy Velikonoce Mk 11,1-11 ~ Co je to pokora Pašiové čtení Mt 26.-27. kap. ~ Patero Velkopátečních zastavení Lk 24,13-35 ~ Putování od prázného hrobu do plného společenstvíLk 24,1-12 ~ Nevzpomínejme na Ježíšovo vzkříšení, ale žíjme podle toho ~ NOVINKA březen2013 href=“#15“>J 20,19-23 ~ Ne do Božího království, ale do světa plného hříchu a strachu J 20,24-31 ~ Důvod proč věřit Zde si spusťte sestřich bohoslužby ze dne 19.06.2011 v Jindřichově Hradci nevidomého evangelického kazatele romského původu Ondřeje Kováče bratrondrejko.cz jako video.

KŘÍŽ

Pište a volejte.

BratrOndrejko Ondřej Kováč na facebooku Mé srdce, mysl, uši i všechny kontakty jsou otevřené a k dispozici všem. Rád vyslechnu všechny dojmy, názory, příspěvky k obecné diskuzi, zajímají mě vaše myšlenky a těším se na vaše dojmy z mých článků. Pište a volejte.

Pište na tento mail: kovac (zavináč) bratrondrejko.cz,
nebo pište či volejte na číslo: 774 179 082,
můžete také volat na skype farar-kovac.

Izajáš 6. kap.

Bible je výzva

Na toto kázání se můžete i podívat. Zde video

Modlitba:
Ach, svatý, svatý, svatý Hospodine, zástupů.
Přece . . . . vždyť . . . jistě si každý prorok přál a nepochybně každý kazatel oznamující dobré a prospěšné slovo toužebně očekává, že lidé budou slyšet a chápat, vidět a poznávat, nikoli opak?

Vědomí, že posluchači budou sice slyšet a vidět, ale nic nepochopí a nepoznají, přináší kazateli nechuť předstoupit před posluchače. Přesto se v Bibli, právě v oddíle připadajícím podle knížečky Hesla Jednoty bratrské na neděli svaté Trojice, taková skutečnost popisuje. Prorok Izajáš před zhruba 2700 lety referoval v Jeruzalémském chrámě o této skutečnosti v judském národě. Šel a řekl lidu: »Poslouchejte a poslouchejte, nic nepochopíte, dívejte se, dívejte, nic nepoznáte.« A já dnes v neděli svaté Trojice stojím před vámi. Nemám znak nejvyšší kazatelské kvality. Nejsem očištěn žhavým uhlíkem z oltáře. avšak jsem očištěn a uschopněn, a to krví Kristovou. Já věřím pevně, že slova a myšlenky obsažené v Bibli jsou věčné, že každá doba, každé pokolení a každý člověk jsou v ní obsaženi. Věřme tomu společně. A tak proto varujme se onomu vnitřnímu kvašení sebespokojenosti v nás. Během dvou tisíc let křesťanské církve i během celého dvacátého století jsou známé příběhy těch, kteří poslouchali a poslouchali a nic nepochopili, dívali se a dívali a nic nepoznali, učili se na hodinách náboženství, každou neděli se zůčastňovali bohoslužby, a přesto po několika letech kostel a fara zůstávají poloprázdné či úplně zpustlé. Takové příběhy se odehrály i v dějinách celých národů. Ano jsou to i příběhy jednotlivých rodin a jednotlivců. Je to příběh příchodu Druhé světové války, počátku komunistické totality, ekonomické i politické krize. Ve slovech proroka Izajáše je obsažen důsledek té sebespokojenosti. Ježíš nás varuje před příčinou: „Varujte se kvasu farizeů a saduceů,“ říká Ježíš. Farizeové i saduceové měli nastudované Mojžíšovy knihy a farizeové dokonce i proroky. Jedny i druhé spojovalo, že byli spokojeni s tím, co vědí a byli si jisti, že je to tak a ne jinak. Díky tomu objevili mnoho dobrých a správných myšlenek a dokázali vést izraelský lid i ve složitém období. Avšak jejich sebespokojenost způsobila, že poslouchali a dívali se, ale nepochopili a nepoznali nové a nově důležité myšlenky a znamení. Ježíš tento způsob života kritizoval, ale z pohledu lidského není zjevně špatný. Lidé, kteří mají představu, čím svůj volný čas naplní, jak naplánují budoucnost dětí i svůj život a vědí, co zvládnou a co již ne, jsou jistě spokojení. Takoví lidé jsou jistě i veselí a přátelští. A tak prorok Izajáš i Ježíš hovoří vlastně dnes, k současným lidem, k nám. Bůh skrze proroka Izajáše vždy vyslovoval soud nad lidmi, aby se znovu naučili, co je síla „Slova Božího“ a spravedlnost. Ježíš nechce z lidí učinit znalce, ale učedníky, služebníky, kteří se s ním budou učit a poznávat. Znalost školních poznatků je pro naše děti i pro nás všechny přínosná. Znalost biblických dějin, křesťanského vyznání a pravidel je důležitá. Ale to bychom pořád zůstali jen znalci.
Povím vám podobenství.
Představte si, že jste ředitelem velké firmy a musíte odjet do Ameriky kvůli podnikání firmy. Firmu necháte na starosti svému asistentovi. Píšete mu každý týden e-maily, aby věděl, co chcete udělat, když jste pryč. Brzy však slyšíte nějaké divné zprávy od některých zaměstnanců. Za šest měsíců se vrátíte. Zjistíte, že v přední části podniku vyrostl plevel. Sekretářka kouří, žvýká a poslouchá pohodovou muziku. Koberce jsou špinavé a koše jsou přeplněné odpadky. Ptáte se sekretářky, kde je ředitel. Ona odpoví: "Je dole v hale." Narazíte na svého asistenta v hale. On právě dokončil šachovou hru s obchodním managerem. Řeknete mu, že s ním musíte mluvit ve své kanceláři. Vaše oči prozrazují, že jste rozčilený. "Copak jste nedostali mé dopisy?" Ptáte se. "Ach ano. Četli jsme je a studovali každý pátek. Někteří z nás mají v paměti jednu nebo dvě věty. Několik z nás se nazpaměť naučilo celé dopisy! Četli jsme každý dopis, který jsi nám poslal. " Vaše čelisti sklaply. To není to, co jste očekávali jako odpověď. "Dobře, máš mé dopisy, které jste studovali a diskutovali o nich a dokonce se je učili nazpaměť. Ale co jste s nimi udělali?" "Neudělali jsme nic s nimi. Jsou tady. "
Křesťané často stojí na vedlejší koleji. Spíše jsme pozorovatelé krize. Ale Bůh nás žádá, abychom hledali a ptali se, zlepšovali se. Poslouchat a dívat se, pochopit a poznávat znamená, přistupovat k Slovu Božímu jako k výzvě, co je potřebné udělat v tomto městě, ve svých rodinách, v tomto sboru. Setkávat se a hledat a ptát se biblických textů na všechny své otázky, dokud je to možné. Nejprve začít u malých otázek a malých cílů, které je možné naplnit. Mnozí tápou, mnozí lidé popisují situaci, my díky neděli svaté Trojice si můžeme uvědomit, že máme možnost to dobré objevit. Bůh Otec je s námi a skrze Bibli k nám hovoří. Syn Boží je s námi po všechny dny, abychom se od něj mohli učit a s ním poznávat, Duch Boží nám pomůže mnohé poznat. Máme tu možnost a co s ní uděláme?
modlitba
Všemohoucí Bože, slovo Tvé buď našim vůdcem. Jemu se chceme poddávat i tehdy, když je to těžké. Pomáhej, abychom šli po správné cestě i tehdy, když je namáhavá a trnitá. Buď vůle Tvá.
Amen.

SVATÉ EVANGELIUM PODLE MATOUŠE 6,24-34

dnes je módní vyzkoušet své schopnosti a odolnost (fyzickou i psychickou) v extrémních podmínkách. Proto se někteří lidé vydávají na nebezpečné výstupy, po neznámých cestách, do exotických končin. Jiní se rozhodují pro náročnější sportovní výkony. Ale život přináší jiné typy na "dobrodružství a "stupně náročnosti", které se liší od našich voleb a přání. A na neštěstí nám nikdo nedá předem vědět, co nás čeká. Přijde situace, kdy jsme prostě "vhozeni do vody", "začne nám téct do bot" nebo nám "šplouchá na maják?.
Ani život nás křesťanů není jen pobyt na sluníčku, není život "s nohama v suchu", není život člověka se stále usměvavou tváří. Lidský život má vždy dvě strany jednu krásnou a světlou a druhou temnou. Přicházejí dny, kdy se plavíme na druhou stranu, kde v temnotě nevidíme dál a ohrožují nás různé bouře a vlnobití. Je to strana širé smrti a tísnivé úzkosti. Je velký dětinský omyl si myslet, že se té druhé straně člověk může vyhnout. Když na ní zapomeneme, sama se nám v určitou chvíli připomene. Ježíš své učedníky tehdy také od té chvíle předem neuchránil. Neřekl jim, aby nikam nepluli, protože by se dostali do veliké bouře, která by jim nahnala pořádný strach. Naopak řekl, aby s ním odpluli na druhou stranu.
Často si někteří lidé myslí, že zvládnou každou obtížnou a nebezpečnou situaci. Myslí si, že se na vše mohou sami dobře připravit a mají na to dost svých vlastních sil. Smějí se tomu, když jiní pokládají něco za příliš nebezpečné. Ale to vše jsou přece jen situace, které si člověk dopředu mohl zvolit nebo alespoň o nich dopředu uvažovat. Ale v situacích, které jsme si sami nezvolili a ani jsme nečekali, že budou mít tak veliký stupeň náročnosti a takovou intenzitu, zjistíme, že nám na jejich zvládnutí chybí zkušenosti a opouští nás pak i odvaha. Každý z nás dospěle uvažující si jistě sám představí to, co se v životě rovná veliké a nebezpečné bouři na moři. Je to vše, co nás táhne ke dnu, neboť se to přes nás valí a téměř nás to naplňuje hrůzou. Mohou to být například naše nezvládnutelné a neléčitelné nemoci, rozvraty, rozkoly a rozvody, přírodní katastrofy a také smrt někoho blízkého. Můžeme si často myslet, že máme dost zkušeností a jsme připraveni, ale vždy nás takové podobné situace překvapí a vyděsí.
V takových extrémních životních podmínkách pak každý člověk bez rozdílu vyznání či náboženství víry či nevíry hledá nějakou oporu a záchranu. Sám vím, že naprosto nejhorší je pocit, že není nikdo, kdo by projevil zájem, kdo by s člověkem bděl a trochu pomohl. V 19. století řekl jeden německý filosof, že Bůh je mrtev. Tento výrok se však dá jen označit jako výkřik doby onoho století a konkrétního člověka. Mylný je proto, že jestliže by byl Bůh mrtev, nic by to neznamenalo, protože by jako Bůh zas vstal z mrtvých, byl by vzkříšen. To, co je lidskému pocitu ze života a světa bližší, je dojem, že Bůh spí, zatím co my bojujeme se životem, s tím, co nás ohrožuje. Ano, často se nám bude jevit, že Bůh spí. Bůh spí, ale je s námi. snadno ho však můžeme přehlédnout. Bůh nezasahuje svévolně a předem, neboť bychom si pak mysleli, že jsme to zvládli my vlastními silami. Dodá nám vnitřní povzbuzení a odvahu až to bude opravdu důležité. Ani Ježíšovy učedníci tehdy netušili, že je jejich mistr nechá, aby si v potápějící se Lodi poradili samy. Když je opustili síly, zkušenosti i odvaha, obrátili se k Ježíši jako poslední záchraně. Zachovali se, jak poznali, správně, osvědčili tak, že mají v sobě alespoň kousek víry, která jim pomohla se zorientovat v situaci. O co se mohl opírat život a víra učedníků a z čeho může vycházet naše víra?
Je to prostá avšak plná víra: Bůh spí, ale vždy dobře slyší. Má citlivý sluh. Když pak voláme, záleží Bohu na tom, abychom i svůj život brali vážně a nečinili si z něho blázna svou neupřímností.

Modlitba:
Když přicházejí bolestné ztráty, těžká životní zklamání a všechno na nás padá a sami nevidíme, ani nevíme o možné pomoci - pomoz, ať se nám otevřou oči především na Tebe samého, bdělého pastýře, ale dej i nám odvahu, ať neopustíme druhé, ať mohou přijmout i námi podanou ruku.
Amen.

SVATÉ EVANGELIUM PODLE MARKA 10,17,22

Věděl, že mu něco podstatného chybí, i když byl zabezpečen

Ježíš si zamiloval jednoho bohatého člověka. Pohleděl na něho s láskou. Jako bychom mohli Ježíše slyšet: - Kéž by se tento člověk stal také jedním z mých učedníků, tolik by toho mohl vykonat.? A přece se rozešli. Proč?
Onen člověk chce znát odpověď, co má dělat, aby měl život věčný. Ptá se Ježíše a vzdává mu úctu pokleknutím. Správný a zbožný Izraelita poklekal jen před Bohem a ne před člověkem ani před rabínem ne. Ježíš ty božské projevy úcty nepřejde, ani je nepřijme jako něco samozřejmého. Chce, aby ten člověk věděl, co dělá. Nebo lépe: aby si rozvážil, zda rabbi Ješua skutečně je pro něho výjimečný Boží vyslanec, Pán a Mesiáš, Boží Syn, nebo jen jeden z mnoha, jichž se lze zeptat. Chce, aby si své projevy úcty nechal až na chvíli, kdy bude vědět, komu uvěřil, a upozorňuje ho, že k pouhému tušení, že Ježíš může odpovědět, jaksi nepasují. Možná mu chce naznačit, že neodpoví kvůli velkému zahrnování úctou, ale proto, že otázka tazatele skutečně v srdci trápí a že Bůh se z takových otázek raduje a chce na ně dát konečnou odpověď. Onen člověk věděl, že mu něco podstatného chybí, i když byl zabezpečen. A s těmi to pochybami přiběhl k Ježíši a poklekl. Jeho pochybnosti, jeho úzkosti z budoucnosti ho nutili pokleknout. Ježíš se zrovna vydal na cestu do Jeruzaléma, kde bylo místo jeho vlastního kříže. Ježíš mu na téma bohulibého životního stylu ovšem nesdělí žádné novinky, nýbrž odkáže jej k nejzákladnějším přikázáním. Většina jich je přímo v Desateru, jedno v tzv. Zákoně svatosti, ale všecky se týkají vztahů k druhým lidem. Bohulibý životní styl je tedy podle těchto slov Páně takový, kterým netrpí ostatní lidské bytosti žádnou újmu, takový, který dbá práv a potřeb všech, i těch nejslabších. Kdo chce tedy žít bohulibě, nemusí se pídit po nějakém tajemném poznání, jež se šeptá mezi zasvěcenými. Stačí, když se naučí užívat Bohem darované svobody v tom řečišti, které jí vyznačuje Desatero.
Ježíš, ačkoli ví nejlépe, jak to je s naším dodržováním přikázání, nezačne svému protějšku vyvracet, že nevraždil, nesmilnil, nekradl, nepomlouval, že dával dělníkům, co jejich jest, a ctil rodiče. Neřekne mu: "Heleď, nedělej se, kdybys neměl na svědomí nějakej těžkej hřích, neplácal by ses v takový nejistotě a odloučenosti od Boha." U Ježíše ten, kdo má bolestné otázky, není hned drzý hříšník, kterého je dobré tak jedině zahnat do kouta a usvědčit. A ten, kdo touží po něčem hlubším, než je slušný občanský život, pro Něho není Člověk, který neví, co říká a co chce. Jemu jsou tedy sympatičtí všichni, kdo se snaží proniknout do Boží blízkosti a udržet si ji. On je miluje, byť třeba tápou. Proč se tedy ti dva rozešli? Pán Ježíš jasně vyhmátl, co schází, co brání, co musíme překonat. Poznal, že člověk velice lpí na svých věcech , na majetku lpí bohatý i chudý. Tímto se projevuje naplno ta naše člověčina. Avšak bývá velice těžké si přiznat, že věci, které vlastníme, nejsou naše navěky, ale že jsme je vlastně dostali. I to, co jsme získali svou prací, není vlastně naše, je nám to jen propůjčené na čas do naší smrti a často i na kratší dobu. Onen člověk, který přišel za Ježíšem, aby našel to, co mu chybělo, nebyl s Ježíšovou radou spokojený. Stejně tak jaký přišel, tak takový zas odešel. Neuměl si představit, že by měl žít jiným způsobem než do posud. Ztratil tak toho, kdo si ho zamiloval. Ukončí-li člověk vztah ke svým vlastním věcem, udělá-li krok ke změně dosavadního pro něj jistého, získá mnohem cennější vztah k lidem a investuje tak do budoucnosti, kterou mu nikdo nevezme. Vztahy s lidmi, nám zůstanou na celý život, i když se pak již mezi sebou lidé nevidí. A Bůh v Ježíši Kristu bude s námi navěky, i když my bychom již neměli být.

Modlitba:
Bože, jediný dobrý, Kriste, náš Pane, očišťuj naše myšlení, zjemňuj naše cítění, posvěcuj naše rozhodování, abychom se vydali s jinými Tvojí cestou.
Amen.

SVATÉ EVANGELIUM PODLE LUKÁŠE 5,1-11

Bez rozhodnutí není poznání

Pán Ježíš učil mnoho lidí, ale jen někoho si povolal. Na břehu Genezaretského jezera stálo v Ježíšově blízkosti velké množství lidí, aby poslouchali Boží slovo, ale jen někdo zažil a rozpoznal, kdo Ježíš je a co činí. Bůh totiž není filosofický mlhavě jasný princip, ale můžeme o něm říci, že zná člověka a přichází, aby řekl: potřebuji tě a vím proč. Může to být kdokoli z nás. A jen jediný okamžik může rozhodnout o další budoucnosti.

V jednom klášteře nastala situace, kterou si umíme představit. Klášter chátral a mnichů ubývalo a žádní nový nepřicházeli. Když starý opat byl již velmi starý zavolal si svou malou skupinu mnichů a řekl jim: "Při modlitbách mi bylo dáno poznat, že jistě jeden z vás je Bohem vyvolený ze všech povolaných a obnoví tento klášter a pomůže celému okolí. On sám se to dozví od této chvíle za rok." Jméno jim neprozradil, jen stačil ještě jednou zopakovat je to jeden z vás a zemřel. Tento okamžik mohl změnit celý jejich život, pokud začal každý z nich sám na sobě pracovat, aby tento úkol mohl převzít. Ale také nemuseli dělat nic a zůstalo by vše při starém a oni i klášter i okolí by zpustlo a zaniklo. Buď by to brali jako bláznovství nebo jako moc a moudrost Boží.
A s pánem Ježíšem a s námi, kdo posloucháme Boží slovo je to podobné. Pán Ježíš však nehovořil k mnichům, ale k lidem, kteří žili svůj obyčejný život a zabývali se svou prací. V evangeliu se popisuje to, co si můžeme všichni velice dobře představit. Je ráno prvního pracovního dne. Ježíš dělal to co obvykle, učil lidi o Božím království, o zrození, o životě, o smrti a o věčnosti. Kromě Ježíše a lidí, kteří poslouchají jeho učení, jsou na břehu jezera také rybáři unavení po nočním rybolovu a promrzlý na kost a rozmrzelý, že nemají žádný výdělek. Z čeho asi zaplatí daně a uživí rodinu a udrží svůj podnik. Ještě nemohou jít domů si odpočinout, ale musí rozvěsit sítě a vyčistit od veškeré špíny.
A nyní přichází okamžik jejich života. Ježíš je žádá, Bůh je potřebuje. Oni poslechnou a poznávají, že Bláznovství je ve skutečnosti moc a moudrost a pravda, která pomáhá. Oni poznávají něco nového, co si neuměli pro sebe představit. A nakonec to vlastně chtějí samy. A tedy proto jsou povolaní, ne díky své znalosti Božího slova, svým mravním zásadám, ale díky tomu, že se takto rozhodli. Někdo se rozhodne a pozná a jiný se nerozhodne a zůstává, nepoznává, co je bláznovství a co moc a moudrost Boží. Cesta k tomuto poznání může být různá. Někdo věří, protože poznal. Jiný poznává, aby uvěřil. Další věří jen navzdory všem znalostem i pocitům. Ale evangelium nám ukazuje, že právě poznáme a zároveň uvěříme. A to tehdy, když při poslouchání Božího slova pro toto slovo půjdeme a děláme, co se po nás chce. Pak poznáme uprostřed světa, že Bůh působí a dává nám nový úkol, který je stejně či mnohem více smysluplnější, než co jsme dělali dosud.
Myslím, že to známe všichni. Neděje se to jen pod kazatelnou při slyšení kázání. Tak silné okamžiky v životě přicházejí, když přichází nemoc, která nedovolí dělat práci, kterou umíme, když děti odcházejí z domova a chtějí žít svůj vlastní život a již nepotřebují každodenní rodičovskou péči, když si člověk uvědomí své stárnutí a svou smrtelnost, apod. Celá životní situace se může tehdy někomu jevit jako bláznovství života, světa a někomu i Boha. Ale jestliže dobře poslechneme Jeho slovo a uděláme, i to, co se nám moc nechce, zažijeme a poznáme něco krásného. Tehdy může takový člověk poznat, že nalezne svou práci a radost v pomoci lidem a dostane mnohem více, než měl tehdy, kdy žil jen pro svou práci a radost. Avšak právě bývá to až tehdy, když zažil okamžik, že nemá, že neulovil nic jako ti rybáři v evangeliu, z kterých se stali apoštolové. Oni tehdy i lidé dnes mohou slyšet: "Neboj se, já mám pro tebe něco nového." Strach je ve skutečnosti to, co člověku brání poznat a uvěřit. Ale pokud to nezkusí, nepozná. Bůh zná, jaký člověk je a také ho potřebuje. Proč Bůh potřebuje člověka? Ukazuje nám to sám Ježíš. Ježíš řekl rybářům: "Dosud jste znali jen svou práci a vyznali jste se v rybách a v rybaření. Od této chvíle se budete zabývat lidmi, abyste se v nich vyznali a lovili je pro království Boží. Mluví k nim jazykem rybářů, aby tomu správně porozuměli. Oni vědí, že když se loví do sítí, loví se ryby dohromady, tak, že tvoří jednu skupinu. Pro Boží království se mají lidé dávat dohromady sdružovat, aby byli spolu v jedné Boží síti. Ježíš také vyprávěl podobenství o síti.
A tím, vzájemným sdružováním lidí se dává poznat Bůh, jaký je ve své pravé existenci. Ježíš se dával poznat mocnými znameními, uzdravováním nemocných, svými mocnými a pravdivými slovy, obětováním a vzkříšením, ale vždy také svou organizací vytvořenou těmi, kteří se sdružovali a šli s ním. Z těch, kteří věděli, že mnoho mohou ztratit, že nejsou dokonale mravní a duchovní, ale hříšní, a že z toho nic, mohou získat velice mnoho, když však jsou svolní k tomu, aby je Bůh využíval ve své organizaci pro dobrý život všech nebo alespoň pár jedinců, kteří právě někoho z nás potřebuje. A tak Boží moudrost se stává mocí a silou. Bez Ježíše však to nelze, v něm v jeho příběhu každý může poznat, že Boží bláznovství je moudřejší a Boží slabost silnější a to již nyní v tomto čase v našem obyčejném životě.

svaté Evangelium podle Lukáše 9,57-62

Pravdivý nepředstíraný život

Kázání si lze poslechnout ve formátu mp3

Tento příběh se týká každého člověka. Je to příběh každého člověka. V každém lidském životním příběhu v našem rozhodování se ukazuje, že naše vlastní kvality nestačí. Dobře se o tom přesvědčili dokonce i sami Ježíšovi učedníci. A od té doby se o tom přesvědčují stále znovu všichni. Krátké příběhy tří učedníků v evangeliu jsou proto důležité i pro nás. Jde o cestu, po které jdeme i my.

Přiběhne za Ježíšem kdosi a chce jej následovat, učit se od něj. Co to vlastně bylo za člověka? Zřejmý a jasný je tu jen jeden záchytný bod. On se sám rozhodl. Chce z toho pro sebe vyvodit všechny důsledky a natrvalo tohoto muže doprovázet po celé zemi jako jeho žák. A přece Pán Ježíš tohoto nadšeného člověka odbývá pouhým konstatováním: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by složil hlavu.“ Neklade mu zde žádnou otázku, ale několika črty nastíní obtížnost této cesty. Za touto Ježíšovou odpovědí je skryta jedna základní otázka: „Pomyslel jsi na to, jak brzy nadšení pomine u toho, kdo se setkává s nepochopením, narazí na mnohé překážky a protivenství a zavírají se před ním dveře? Co z tvého nadšení zbude, až poznáš, že místo tvého domova přestane být místem domova, jakoby nebylo, kde složit hlavu, jen nepochopení, hloupé úsměvy nebo dokonce nenávist a nepřátelství? Jak tvé nadšení obstojí, až zažiješ místo velkých okamžiků svého Mistra hodiny jeho ponížení a utrpení? Dokážeš vůbec trpět?“
A podívejme se, tady je člověk, který směřuje svou cestou ke hřbitovu. Ví dobře, co to znamená mít naději a muset se jí vzdát. Patrně zakusil, co to znamená chtít pomáhat a přece být bezmocný. Právě tohoto člověka si pozorně všímá a Pán Ježíš ho sám vyzve: „Pojď za mnou!“ Jakoby jej měl rád pro jeho zármutek a věrnost. Je tu někdo, kdo jde velmi věrně, třebaže se jeho srdce nemůže radovat. Toho chce Ježíš získat na svou stranu, za svého následovníka. Opět jakoby tady Pán Ježíš pozvedl svůj zrak a láskyplně a pozorně zkoumal: „Dokážeš nést utrpení, aniž bys mu uhýbal, to ano. Ale dokázal bys v mém následování zvěstovat opravdu radost místo nářků a bolesti? Budeš umět vnášet radost do tohoto světa, který ti bude třeba i odporovat?“
A znovu se tu objevuje člověk, který chce jít za Ježíšem sám od sebe. Tak se rozhodl. Klade si pouze jednu podmínku: chce se napřed rozloučit se svými blízkými. Člověk prostě nemůže jen tak utéct. Není snad Každý, kdo se k takovému jednání uchýlí velmi nezodpovědný? Člověk jakoby pokaždé tam odkud odchází, kde se narodil a vyrůstal, po sobě zanechává kus sama sebe. Ale Ježíš tomuto člověku ukazuje na to, co je před ním, aniž by přitom za ním zůstaly spáleny všechny mosty. „Nikdo, kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“ Kdo se ohlíží nazpět, neustále jen srovnává přítomnost s minulostí a protože nevidí to, co bude před ním minulost se mu zdá lepší. Ale Království Boží není minulost je tak trochu přítomnost a je před námi. Když se někdo bude ohlížet nazpět, nejde vpřed. Království Boží, o kterém mluvil Ježíš, by tak nepřišlo. A my bychom lepší život nikdy neměli, neboť to, co je v minulosti, kam bychom hleděli, se již nikdy nevrátí a vpřed bychom se dívali špatně.
Ježíš nad každým člověkem přemýšlí. On vidí ještě mnohem víc. Vidí cestu, která čeká na nás samotné. Radost, láska, nadšení vše se zdá být nejcennější, ale právě to co sebou přinášíme my na svou „cestu“ ve svém životě, vůbec nestačí. Pravdivý nepředstíraný život znamená ještě něco jiného, než se spoléhat na naše kvality, ač by to byly cenné vlastnosti a dobré hodnoty. Něco zcela jiného znamená umět v důvěře udělat krok právě přes onu krajní mez, kde již chybí každý pocit bezpečí a zajištěnosti mimo ten, který nám zaslibuje Ježíš sám. Neodpovídá to zkušenosti, našemu zraku a všem smyslům, neboť opravdová nepředstíraná cesta života každého z nás jde až za běžné představy. Teprve bázlivý člověk, který se stane odvážným, teprve zarmoucený, který i přesto dokáže potěšit, a co postižený člověk, který dovede být bez hořkosti a zatrpklosti, nebo chudý člověk, který přes svou chudobu dokáže obdarovat, také člověk zpohodlnělý majetkem, penězi a sebejistotou, který se začne dělit a aktivně se zajímat o trápení jiných lidí, člověk žijící „přízemním“ způsobem života, který začne toužit a vyhledávat duchovní obohacení, či snad osamělý, který se přesto odvažuje lásky, tak ti všichni mohou být pokračovateli Ježíšovi cesty - jeho učedníci, následovníci.
Dávní Izraelští poutníci i Kristovy následovníci, kteří vydrželi na jeho cestě, to poznali. A spoléhali se, že Jejich Ochránce nespí a nedřímá a je ochráncem zprava i z leva, zpředu i ze zadu i ze shora. Jsme to i my, můžeme to být i my právě dnes ve svých životech. Kdo má uši otevřené k slyšení slyší, jak Ježíš říká: „Následuj mne. A je to ještě více naléhavější. Tak jest. Amen.
Modlitba
pane ježíši, pomáhej nám, abychom tě následovali celým svým srdcem. pomoz, ať se nezalekneme těžkostí a všelijakých nesnází a podstoupíme i zkoušky, když se ohlásí. jedinečný a vševládnoucí buď nám v tom pomocníkem. amen.

svaté Evangelium podle Lukáše 11,5,13; Genesis 18,23-33

Ježíšovo učení o obsahu a smyslu modlitby

Pán Ježíš nás učí o obsahu a smyslu pravé modlitby. Vypráví dvě přirovnání, v nichž nám chce ukázat, že má smysl se modlit.
V prvním přirovnání o příteli, který si jde o půlnoci v absolutně nevhodné chvíli vypůjčit k příteli tři chleby, to, co potřebuje k prokázání služby, jíž je povinován, totiž pohostit jiného přítele na cestách, převládá neodbytnost, která nakonec dosáhne svého. Pán Ježíš nás jistě nechce navádět k tomu, abychom den co den prosili Pána Boha o nějaký svůj výmysl. To bychom si také mohli na Pánu Bohu vynutit něco, co nám velice uškodí. Ale říká nám, že není zbytečné u Něho prosit o všecko, co potřebujeme ke své službě. Když Mu dostatečně dáme najevo, že nám na tom moc záleží, dá nám všecko, co potřebujeme. Nejen tři chleby pro pocestného. Všechno, co potřebujeme k dosvědčování Jeho lásky v tomto kraji, ať jsou to obdarovaní lidé nebo hmotné věci. V první epištole Janově v páté kapitole jsou napsána slova, která nám to, chtějí dosvědčit: „Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život. Máme v něho pevnou důvěru, že nás slyší, kdykoliv o něco požádáme ve shodě s jeho vůlí. A víme-li, že nás slyší, kdykoliv o něco žádáme, pak také víme, že to, co máme, jsme dostali od něho.“ Naše prošení, hledání může trvat dlouho, ale nakonec. . . .
Z druhého přirovnání má jasně vyplynout, že Bůh, nás nezklame. My jsme přece hříšní lidé, a také nezklameme své děti. Ale přesto se dost neradi s něčím obracíme na svého nebeského Otce. Proč? Někdy jako odpověď slyším takovou dost rozumnou a zbožnou větu: „náš nebeský Otec nám dal rozum, smysly, ruce a nohy, abychom si mohli také posloužit sami. Když upadáme do krajnosti, že chceme všecko odpracovat a nic nenechat na vyprošování, snad si myslíme, že jsme rozhodně lepší rodiče než On? Stále dělá potíže uvědomit si , že jsme ti , kteří přijímají, nechávají si darovat naprosto všechno, co potřebují k životu. Příjemnější pocit je cítit se soběstačnější. Trvá nám déle, než pochopíme, že bez Boží moci a štědrosti bychom neměli nic. Pořád Boha z něčeho podezříváme. A ještě častěji se stává, že Mu neumíme věřit tak bezmezně, jako věří malé děti rodičům. Pýcha nebo Strach se Bohu vydat a být před ním prosebníky nás od Něho jenom vzdaluje. Avšak v jedné situaci nám nic jiného než ona dětská důvěřivá neodbytnost nezbývá. Tehdy, když jde o život, o účast na Božím životě, o Ducha, spojujícího s Bohem. Pán Ježíš nás povzbuzuje, abychom odložili strach, riskovali plnou důvěru a tuto prosbu k nebeskému Otci vyslali. Ježíš nechtěl své učedníky naučit jen text modlitby, který by opakovali každé ráno a večer. Modlitba je pro Ježíše způsob, jak se naučit plně důvěřovat Bohu. Ježíš svými přirovnáními nám chce otevřít možnost, jak se zbavit strachu z toho, že nás při modlitbě neslyší.
Abraham tento strach neměl, ale obával se něčeho jiného. Obával se toho, jestli modlitba není zbytečná. Zbytečná tam, kde je člověk jen pouhou hříčkou Božích rozhodnutí a spravedlivý hynou stejně jako svévolníci. Bůh stvořil člověka jako svého partnera a proto Abrahamovy obavy bere vážně. A nejen, že spravedlivý nejsou Bohem opuštěni, ale ještě oni mohou svým životem zachránit ostatní. Bůh si však ani nedělá iluze o počtu spravedlivých. Nemá dětinskou představu, že je spravedlivých mnoho. Možná jich je jen deset, ale Bůh se ujímá i třech, dvou i jednoho. Abraham spokojeně odchází na své místo.
ˇŽidé a křesťané jsou vedeni k vážné důvěře k Bohu ve službě, a to i v nemoci, v dobrém i zlém, neboť modlitba věřícího má před Bohem velkou moc. Ten, který dal svého Jednorozeného, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný, si před ní rozhodně nezacpe uši. On vyslyší každého, kdo s vírou v Jeho Syna Ježíše prosí, aby Mu byl připodobněn. Bůh nechce náš život ničit, ale rozhojnit a naplnit. Amen.

svaté Evangelium podle Lukáše 12,13-21

O zajištění života

Vypadá to jednoduše, ale je to složité. Tak to bychom mohli zvolat, když jsme si přečetli z Evangelia podle Lukáše (12,13-21) slova: "Ať se se mnou rozdělí," prosí o přímluvu Ježíše jeden z bratrů. I já často musím řešit tento spor mezi bratry. Jistě se s touto prosbou setkal každý otec a ne jedna maminka. Děti ostřížím zrakem sledují druhého, zda nedostal větší kousek. Řekl bych, že naučit děti, že dělit je správné, je velice těžké. Už od nejútlejšího dětství si sami sobě říkáme, když je to tak Sladké na jazýčku, proč bych se měl dělit, ať dostane ten druhý také a já si dám ještě. A z ryze ekonomického hlediska, aby byl zvýšen hrubý domácí produkt, musí si každý získat pro sebe to stejné, co má každý. Ekonomové jak na levici, tak i na pravici, tak i uprostřed, s konzervativním stejně jako s liberálním názorem nám řeknou, že jedině tak se budeme mít lépe. Jen způsob, jak nám to chtějí vysvětlit, se mění. Pointa je, že čím se budeme méně dělit tím, bude mít každý více. Já jsem to pověděl příliš jasně a prostě, může to tedy vypadat jako naprostá hloupost. Mnozí se nad tímto ekonomickým hlásáním jistě rozčilují. Vypadá to prostě jednoduše, ale je to složitější. Vyspělejší ekonomika pomáhá zajistit základní lidské potřeby. Čím vyspělejší ekonomika tím je větší hrubý domácí produkt, tedy mají alespoň někteří lidé větší kus pro sebe. ČÍM je takových lidí více, tím je ekonomika vyspělejší a základní lidské potřeby dostupnější. Zní nám to přece tak jednoduše příjemně a dokonce i rozumně. Je více než dobré zabezpečit základní potřeby člověka. Uvědomíme si to plně a pravdivě tehdy, když právě ani ty základní potřeby si nemůžeme zajistit. To základní vyplývají z potřeby přežít, být milován a milovat a poznávat. My křesťané si přece dobře uvědomujeme, že je nutné pomáhat lidem tam, kde nemohou své základní potřeby zajistit. Všichni bez rozdílu si pak také uvědomují tuto vůli a touhu zajistit vše potřebné u svých dětí. A jsem zpátky u problému, jak naučit proč se dělit.
Nedozvíme se o Ježíšovi, že naučil lidi, jak se dělit. Dnes se dozvíme, že Ježíš vysvětlil, proč je lepší se dělit. Ještě se zastavím u toho, jak přemýšlíme my lidé, než se dostanu k uvažování Ježíšově. Mám za to, že je to důležité pro pochopení našeho uvažování, abychom si více uvědomili, jaké jsou Ježíšovy důrazy. Tedy, když budeme usilovat, aby měl každý stejný kus jako má každý druhý, musí se dojít k nějakému řádu pro případ, kdyby někdo toho díky nerovnosti nemohl dosáhnout. Řád musí tu situaci předvídat, neboť celý systém by přestal být ekonomicky výhodný. Ve společnosti je právě nejváženější práce advokátů, kteří nám pomáhají nalézt ten správný řád, jak rozdělovat, abychom dosáhli jakési spravedlnosti v lidské společnosti. Takový podobný řád nalezneme již v době starého Izraele, jak je to zapsáno ve Starém zákoně. Řád, jak se má rozdělovat, prvotně vymýšlejí rodiče pro své děti. Rodiče jako první v životě člověka určují řád spravedlnosti, co a kolik dostane ten starší nebo prostřední nebo nejmladší, zda je tím axiómatem věk či pohlaví nebo něco jiného. I za Ježíšem přišli dva bratři. Promluvil pouze jeden. Proč pouze jeden ze dvou? On byl ten, který se cítil znevýhodněn rodinným a společenským řádem. K Bohu - k Ježíšovi - se modlí, k Němu přistupují ti, kteří se cítí ukřivdění. Jeden člověk se tedy cítí být znevýhodněný společenským řádem rozdělování, lidskou spravedlností a domnívá se, že Ježíš přináší něco zcela nového a tak by mohl zasáhnout přesvědčivě a nově. Ve Starém zákoně nalezneme řád pro rozdělování v rodině, který přikazoval dávat dvojnásobně větší díl dědictví nejstaršímu synu. Platilo to i v případě, že nejstarší syn nebyl milován tak jako ten mladší. Nejstarší dostal nejvíce, protože se narodil v čase, kdy otec měl nejvíce životních sil. Ježíš respektoval společenské řády. Ježíš nebyl ustanoven plnit společenský řád, ale ani jej bořit. Oběma bratrům, ne jen jednomu, však odpověděl něčím pro ně revolučním a přesvědčivě novým. Ježíš nepodal žádný výklad nového řádu, jak se mají spolu dělit. Poukázal na to, co musí být vždy to nejpodstatnější. Pro snazší pochopení, proč takto Ježíš uvažuje a proč takto s lidmi hovoří, použiji přirovnání. "Když si koupíte cokoli, co je nutné sešroubovat, je k tomu přiložen návod, kde je podrobně popsáno, jak se musí postupovat. Ježíš nedal lidem návod. Dal právě něco mnohem podstatnějšího než návod. Podrobný návod pro sešroubování by byl nepotřebný, kdybychom neměli věc, kterou vše k sobě přišroubujeme." Podstatné je vědět, jakým přístupem k situacím přistupovat než vědět, jak vždy vše vyřešit. A proto Ježíš odpovídá: "Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když má člověk nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má." Lidé se mohou dohodnout na jasném řádu ekonomického rozdělování i dělení v rodině, záleží však, zda je prvotní přístup: "Když mám, je můj - tvůj - jeho - život bezpečný, zajištěný." Nebo, zda prvotním přístupem je: "I kdybych měl nadbytek, není můj - tvůj - jeho - život bezpečný, zajištěný." Ježíšův a tím i křesťanský prvotní přístup je, že ekonomický nadbytek nezajišťuje všechny základní lidské potřeby. Ježíš pro snazší pochopení vyprávěl o člověku, který stejně jako jiní lidé, uvažoval, jak naloží s tím, co má. Ve vyprávění se nedovíme, zda k majetku přišel poctivě či nikoli. Majetek měl a v obrovském množství a jeho představou je, že si tím obrovským množstvím majetku zabezpečil život a nalezl skutečnou lehkost života. Zjistil však, že život nelze zabezpečit ničím vnějším. Přišel o život a tím ztratil i vše, co dosud vlastnil. Nenalezl tak jistotu, kterou hledal. Ježíš toto vyprávění předal nám, kteří si poklady a obrovský majetek neshromažďujeme. Nepatříme k těm, kteří by si shromažďovali a přesto Ježíšovo vyprávění je pro nás. Těm, kteří si shromažďují obrovský majetek, říká jiná slova na jiném místě a v jiném čase. "Rozdej svůj majetek a následuj mne." My, ta velká většina, si nemáme domnívat, že zajištění a bezpečí našeho života či života našich dětí je v nadbytku v tom, co máme. Základní lidské potřeby přežít, být milován, milovat, poznávat se dají zajistit i bez hospodářského nadbytku. To, co máme, nám může jistě pomáhat, abychom uspokojili základní lidské potřeby, ale nikoli k zajištění života.
Ano, jak jsem naznačil již na počátku, zdá se to být jednoduché, ale je to složité. Ten, kdo má majetek, je vážený ve společnosti. Ten, kdo má majetek může zajistit klidné prostředí pro svou rodinu. Majetek je mnoha případech pojistkou proti nespokojenosti. Ten, kdo se cítí ohrožený, potřebuje více a více zabezpečit svůj život a k tomu potřebuje nadbytek toho, co má. Často dochází k tomu, že vnitřní pocit ohrožení převažuje a tehdy člověk tíhne k tomu, přetlačit tuto nespokojenost tíhou nadbytku věcí, peněz a majetku.

Slyšel jsem vyprávět tento příběh: "Jeden člověk žil v jedné místnosti s dalšími osmi lidmi. Přišel za rabínem. Byl velice nespokojený a prosil ho o radu. Řekl mu: "Devět lidí se dělíme o jeden pokoj a nedá se to už vydržet. A Nikdo z nás nechce odejít, aby na ostatní zbylo větší místo." Rabín mu poradil: "Nastěhuj k vám kozla a přijď za týden." On šel a nastěhoval k nim kozla. Přišel za týden zpět za rabínem a řekl: "Už se to nedá vydržet." Rabín mu vyhověl a dovolil mu kozla odstěhovat a zas měl za ním přijít za týden. Za týden se mu jevil život velice spokojený a úžasný."
Závěr
"V nadbytku není spokojenost, o něj zas hned přijdeš." Tato slova se potvrdila v poslední "ekonomické krizi." Avšak opět se děje to stejné, co se dělo před samotnou krizí. Cílem je opět, aby lidé více a více kupovali, žili v nadbytku, a s nikým se nedělili. Žije se i na dále v přesvědčení, že leda tímto přístupem se zajistí ekonomický růst a lidský život. Jsem přesvědčen, že křesťané mají přijít s jinou verzí, aby majetek sloužil k uspokojení nejzákladnějších lidských potřeb a ne jen pro růst ekonomiky. Amen.

SVATÉ EVANGELIUM PODLE LUKÁŠE 14,25-33

Život je "neviditelná cesta", ale, kdo žije nesmí být neviditelný

Právě anonymní zástupy jsou nám lidem v každé době i na každém místě něčím velice blízké. Celé zástupy lidí jdou skrze dějiny a je možné se s nimi setkat po celém světě. Jsou to nesečtené zástupy všech těch přehlížených, mlčících, nespokojených a utrápených. Ale i těch uzavřených do svých vlastních představ o životě a o světě, uzavřených do ulit svých já, do svých nepřístupných domovů až po ty v zástupu, kteří chtějí vše rychle změnit a neví, jak to provést. I Ježíš Kristus tehdy měl stále kolem sebe velký zástup, který šel s ním po všech cestách až do Jeruzaléma, kde byl Kristus ukřižován. Ježíš nás lidi však nevnímá jako jeden bezejmenný a nepopsatelný zástup. On se k zástupům obrací a hovoří s nimi, mluví ke každému člověku skrytému v zástupu, jenž se vydal hledat něco lepšího, avšak netuší nebo spíše ani moc nevěří, že toho skutečně může dosáhnout. Hovoří k nám. On chce, abychom byli jeho učedníky. Chce, abychom se zbavili všech zbytečných přítěží a neříkali si, že nic nemá žádnou velkou hodnotu. Chce nás mnohému naučit, jak žít a působit dobro, pokud vydržíme až do úplného cíle a nezalekneme se překážek.
Být Ježíšovým, být křesťanem, pro nás musí znamenat vystoupit ze zástupu, tedy nebýt stejný jako každý druhý. Nejen chodit směrem, kde tušíme ten správný cíl cesty, ale skutečně se duchovně učit žít jinak, než žijí všichni ostatní, i kdyby to měli být naši nejbližší. Žít jiným způsobem, smýšlet jinak, činit odlišné věci než druzí, - být jiný, je však velmi obtížné. Ten, kdo neputuje s anonymním zástupem lidí, ale stal se učedníkem Ježíše Krista, si toto bude uvědomovat ráno i večer. Ano, Ježíš nám správně připomíná, že těžký kříž to bude i pro nás samotné, - pro naše já. Vždyť společenské uspořádání, v kterém je člověk od narození vychováván, všechny lidi vede k tomu, aby se každý řídil pevně danými rodinnými pravidly, učiteli ve škole a dalšími, které bychom měly poslouchat a učit se od nich. To vše dohromady má vliv i na uvažování člověka o sobě a o světě. Společnost, Rodiče i naše vlastní já nám radí, abychom byli podobní jako druzí v onom bezejmenném obrovském zástupu a pokud bychom měli být jiní, tak jen nepatrně, abychom nevystoupili a nevydali se jinou cestou za někým, kdo nás chce vést.
Můžeme si vzpomenout na lidi, kteří se nechali vést jinou cestou, než putoval svět, nechali se učit Ježíšem Kristem, který jediný opravdu ukázal pravdu, pravdivou cestu a život naplněný dobrem. V dějinách lidstva bychom jich našli několik, ale také si můžeme vybavit někoho, kdo, ačkoli není obecně známý, je vzorem malé skupiny či jen někoho z nás. Když si někoho takového každý vybavíme, uvědomíme si jedno, a to, že cesta za Ježíšem Kristem, cesta k pravému dobru, je volná, že zbavit se všech společenských pout, rozloučit se se vším je možné a správné. Tato Ježíšova podmínka, přesně řečeno výzva, zůstává i dnes pro nás. I my jsme částí zástupu, který jde za Ježíšem. Jedinému Bohu a Ježíši Kristovi však nejde o množství, o velké tisícové zástupy těch, kteří pouze jsou na všech místech, kde je On. Ježíš ví, co je pro člověka a svět nejdůležitější, On potřebuje mít své učedníky, kteří se budou od něj učit, tedy – následovat jej. On však, sestry a bratři, neposílá své učedníky ven z tohoto světa. Nezakládá žádnou sektu ani uzavřený klášter, kam by své učedníky zavřel a vyučoval je. On své učedníky vede k tomu, aby zůstali ve světě. Vede je po cestách, kterými sám jde mezi všechny, kteří potřebují poznat radost, naději, pocítit, že se mohou opřít o něco opravdu pevného. To je ten kříž, který má každý jeho učedník nést. Nejen snášet, ale nést svůj kříž odněkud někam, vědět, že život je cesta, která má svůj pravý cíl u Ježíše Krista, který jde před námi. Kristův učedník jde po neviditelné cestě, která je duchovní, ale má své konkrétní projevy. Učit se můžeme z příkladu Kristova života. On byl tichý a pokorný, necítil nenávist ke svým nepřátelům, podpíral zemdlené, nevyvyšoval se, ale sloužil druhým. Zanechal svým učedníkům jen jedno přikázání, abychom se navzájem milovali, milovali jedni druhé. Pak všichni poznají, kdo je náš učitel.
Naše společnost, celý svět, potřebuje ty, kdo budou konat dobro mezi lidmi. Ano, často se nám zdá, když uvažujeme ráno o začínajícím dni nebo večer o tom, co se vše stalo, že všude vládne něco jiného než dobro, ale bez existence uplatňovaného dobra by lidská společnost zahynula, přestala by být lidskou společností. Je tomu tak jako s jídlem, které když je bez soli, nedá se jíst. Jídlo jistě může být přesoleno, ale jedno je nezbytné, že musí obsahovat alespoň špetku soli. Pro nás křesťany platí, že nelze být člověkem, Ježíšovým člověkem, jen na půl. Špatně odvedená práce, nedokončená úloha ve škole či nezakončené studium nepřináší žádný užitek a je v podstatě zbytečné. A dvojnásobně to platí v případě, kdy jde o záchranu života. A to proto, abychom nepřivedli do neštěstí sebe a další lidi kolem.
Z Ježíšových slov víme, že následovat Ježíše je více, než jen jít za ním, ať se nám třeba jeví zajímavý. Učit se od Krista znamená uvažovat jinak než druzí. My však nejsme jako Kristus, ale můžeme být nástroji v rukách Pána dějin. Nemůžeme na sebe vzít veškeré utrpení. To bychom chtěli mnoho a nakonec bychom na to nestačili. Chceme-li být Kristovy učedníci (křesťany), znamená to, že se máme podílet na Kristově učení poslušným a upřímným činem, kterým se svobodně chopíme pravého okamžiku. To znamená, postavit se nebezpečí. Podílet se i opravdovou účastí ke všem trpícím, která není ze strachu, nýbrž z osvobozující Kristovy lásky. A činit to vše s důvěrou, že nám Bůh v každé obtížné situaci chce dát tolik síly k odporu, kolik jí potřebujeme. Nedává ji však dopředu, abychom se nespoléhali na sebe, ale jen na něho. Ti, kteří jednají jako Kristovi učedníci, následují ho myšlením i činy, mají výhodu ve svobodě, kterou jim dává víra v Kristovu věčnou lásku k člověku a v Boží moudrost, která není podobná moudrosti tohoto světa.

Modba:
když nám říkáš, Pane Ježíši, abychom vzali svůj kříž na sebe a následovali Tě, dej z Ducha svatého, ať ví každý z nás, že to nechceš, abych snášel všelijaké těžkosti a křivdy, ty máme překonávat, avšak chceš, jako Ty, abychom byli poslušní nebeského Otce, abychom prosazovali ne svoje, ale Boží přání.
Amen.

svaté Evangelium podle Lukáše 17,5-6

Víra je silná/

I v současnosti je víra vystavována nárokům, před kterými člověk – a to i křesťan, stojí tak trochu bezradně. Lehce se stává, že jeden nebo i více lidí se svým smýšlením a se svými osobními zájmy se stanou kamenem úrazu jinému člověku, v horším případě mu nastraží pokušení a stanou se mu svůdcem. Koalice dvou i více národů se smlouvají proti jinému národu. Stále se objevuje ten stejný problém, který řešil i Ježíš a první apoštolská církev, zda těm, kteří se dopouštějí stále opakovaně zla, jak ve světské společnosti i v církvi, jim odpouštět. Čas dějin běží sice stále kupředu, ale lidská společnost se příliš nezměnila v některých ohledech. Všichni evangelisté se shodují, že Ježíš hlásal, že východiskem je síla víry. Slyšeli jste zřejmě také jako i já, že někteří lidé a není jich málo považují víru za nadbytečnou a pouhou berličku pro nejslabší. Nedávno jsem sledoval pořad Interviu ČT24 s nejpřednější naší imunoložkou Blankou Říhovou. Zaujalo mě, jak ona vypráví o své práci. Práce jejího týmu trvá mnoho let a ještě mnoho let trvat bude. Ona předpokládá, že mají před sebou více než třicet let, než dosáhnou cíle, že lidé budou používat nový lék naprosto úspěšně. Ale ani jednou nezapochybovala, že její práce by byla zbytečná bezúspěšná či pomalá nebo dokonce bez radosti z práce. Není třeba od ní nutně slyšet slovo víra, ale bylo mi hned jasné, že bez síly víry by nemohli pracovat všichni vpravdě dobří vědci a lékaři. A tak stoprocentně to platí i pro učitele, kteří mají na starosti děti, s kterými to jde někdy pomalu, stejně tak i rodiče, a faráři a všichni lidé, zejména křesťané každý sám za sebe. Víra je mocná síla v každé době, která umožňuje žít, a zajišťuje vývoj civilizace. Bez víry není možné pracovat, milovat, vychovávat děti, vynalézat, stavět, a již naprosto ne být Kristovým apoštolem. My slyšíme slova Ježíšova, abychom se nestávali někomu pokušením a abychom často i sedmkrát za den odpouštěli, každému, kdo nás požádá o odpuštění.

„Dej nám, Pane, více víry.“ To je první apoštolská modlitba. Vědí, že když se stali Ježíšovými žáky, On je vyučoval, a tak se také potom stanou jeho vyslanci – apoštoly -, kteří budou šířit jeho učení a zakládat Boží království mezi lidmi především pak mezi sebou. Tušili také, že je to velmi náročné. Víme to i my současní Kristovy apoštolové. Ono totiž nikdy se nestát kamenem úrazu druhému člověku nebo odpouštět recidivistům, když jen litují svých činů i sedmkrát po sobě za jeden den, je více než obtížné. Apoštolové s upřímným srdcem žádají svého Pána, aby jim dal více víry, než dosud mají, jestliže je čeká taková služba.
A co bychom žádali my? Žijeme v prostředí, kde zrovna křesťané nejsou příliš uznáváni a je nás tady nějak maličko, že? „Pane, dej nám více peněz, lidí atd., pak si pomůžeme i samy. Ne, apoštolové žádají o více víry ne o peníze. Bez víry nebudou peníze ani nic jiného. Víra se nepočítá na množství, ale na účinnost její síly. Ježíš, aby přivedl apoštoly, tedy vlastně všechny křesťany a všechny lidi, k myšlence, jakou má víra velkou sílu, když se používá, připodobňuje ji k absurdnímu nápadu, že na požádání se moruše sama vytrhne s kořeny a bude dál růst ve slané vodě v moři. Zdá se nám to divné až bláznivé a nepřirozené? Je to z lidského pohledu opravdu tak. Proč bychom to také s moruší dělali, proč bychom měli chtít, aby rostla v moři, že? No, ale když nám něco hodně podobného někdo bude tvrdit o něčem, co my budeme pokládat za správné z mravního i biblického, duchovního, principu, z hlediska pravdy i lásky a svobody za správné? Tak to bude podobné jako ta slova Ježíšova o Moruši a síle víry. Pak nám právě pomůže jen taková síla víry. A o víře se správně říká, že je to spíše vztah a umění důvěřovat než znát ty nejsprávnější poučky. V biblickém pojetí je víra ještě mnohem více a to pevný bod, od kterého se můžeme odrazit, na němž můžeme pevně stát. To vyjadřujeme vždy, kdy vyslovujeme ono hebrejské slůvko amen. Ježíš označil tak silnou víru, která i zachraňuje, u těch kteří se nenechali spoutat svou snad beznadějnou situací, neupadli do duchovní mdloby, ale s pevnou důvěrou a silnou vírou vyhledali Ježíšovu pomoc. A evangelista Matouš zaznamenal, že Ježíš o víře kanaánské ženy žádající o uzdravení své dcery, že je veliká. Pán Ježíš také někdy napomíná malověrnost, ale nejde o malé množství nebo malý rozměr víry, ale o „víru“ nebo snad přesněji nevěru, která již nemá žádnou sílu, pevnost a schopnost důvěry.
Víry nemůžeme dostat více, víru jsme buď dostali nebo ne, buď ji máme nebo ne. Pán Ježíš svým apoštolům na jejich modlitbu odpovídá a jeho poselství patří i nám, zní podobně takto: „Ten, kdo je mým apoštolem – mým služebníkem, ten ve mne věří, a tato víra, i když se vám jeví, že jí je jen špetka má sílu dynamitu. Vy můžete dělat to, co vám připadá divné, neobvyklé a nevídané. Vy jste moji služebníci, Buďte vždy připraveni konat svou práci.“
Ano, to je to dnešní evangelium, ta dobrá zpráva. Nemusí nikdo z nás všech, naříkat nad sebou a situací v naší církvi a v naší celé společnosti a ve světě. Nikdo z nás se nemusí před Bohem ani před lidmi předvádět, kdo má více víry. Kdo věří v Krista Ježíše jako svého Pána a jen jemu chce sloužit a ne dvěma pánům, ten s tím, co má a jaký je, může dělat zvláštní věci jako je například odpouštět nebo dávat tomu, kdo prosí a samozřejmě může tvořit dobrou budoucnost církve a světa. Nepotřebujeme tedy prosit o více víry, ale potřebujeme prosit o víru a Bůh nám ji může dát, nemusíme se lekat. Máme to zaslíbení, že ji dostaneme. Evangelista Jan zapsal, že Ježíš své učedníky nazval také přáteli, protože jim již vše dal jako svým přátelům.
Americký spisovatel arménského původu William Saroyan napsal, že potkal na ulici lidového evangelizátora. Onen muž sám ho oslovil slovem: "Chlapče, věříš?“ William se zprvu zarazil. Uvědomil si, že vlastně neví. "No, a co to znamená? Co to je věřit? A co mám věřit?", zeptal se. "No, prostě věř!", řekl muž. "Ale jak?“ „Věř! Věř napravo a nalevo! Věř nahoru a dolů! Věř dopředu a dozadu, ale hlavně věř!“ Nato onen věřící muž s rozzářeným obličejem odcházel. "William za ním chvíli nechápavě pohlížel a jeho radu si zkoumavě opakoval: "Napravo, a pak nalevo? Nahoru a dolů, dopředu a dozadu?“ Po chvíli si řekl: "Ale, proč ne? Proč bych nevěřil napravo a nalevo, nahoru a dolů, dopředu a dozadu…" A od té doby věřím, uzavřel William Saroyan svou kapitolu víry.
A když tedy máme víru, pak můžeme všichni dělat to, co nám může připadat podivné. Půjde nám i to, nad čím si říkáme, že se to nezmění. Věřme, věřme, jde to. Bůh skrze proroka Izajáše řekl: Zachovej klid a neboj se, neklesej na mysli. Halelujah.
Modleme se:
Milostivý Bože, víme, že Ty jsi Pánem nad všemi pány. Pomoz nám, aby naše víra byla vírou činů, nejen slov. A vše, co konáme, ať je z Tvé vůle. Amen.

svaté Evangelium podle Lukáše 17,11-19

Tři kroky víry

„Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“

Na první poslech se zdá, že se jedná o jednoduchou otázku, na kterou se nabízí jasná odpověď: „Ne, Pane. Ti ostatní se nevrátili, protože jsou to obyčejní nevděčníci.“ Ale je to opravdu tak jednoduché? Byla skutečně nevděčnost tím hlavním, co jim zabránilo, aby přišli k Ježíši a poděkovali tak Bohu za své uzdravení? Nebylo to spíše něco, co často brání i nám v tom, abychom se více radovali z víry, že známe svého skutečného zachránce - Spasitele, a abychom chválili Boha za vše dobré, co nám dal?
Ježíš mnohokrát ukázal, jak se o tom píše v evangeliích, že rozkazuje nemocem a všemu, co člověka ohrožuje a všeho poslouchá. Slyšeli jsme dnes z evangelia, že Ježíš Kristus uzdravil deset lidí, kteří trpěli velice krutou nemocí, díky níž byli nešťastní oni i jejich okolí, ztratili naději a dokonce i domov a Boha. Oni však najednou přestali být nešťastní a bez naděje. Začali volat, víra se v nich probudila,. To je těžký krok vpřed. To je velmi důležitý krok vpřed, ale je jen první. Řekl jim, že opět mohou mezi lidi, mít svůj domov, práci, naději, Boha. Řekl jim hodně či málo. On je ihned na místě jako mnoho jiných neuzdravil. Oni však svou víru, která se v nich probudila, nezahodili, oni svou naději nezradili. Udělali ještě druhý krok vpřed a díky tomu poznali, že jsou zdraví. Jeden z nich, jakmile zjistil, že je zdráv, udělal z radosti ještě třetí krok. Vrátil se k Ježíšovi a radostně mu děkoval a změnil tak celý svůj život. Těch ostatních devět šlo dál a poslušně splnilo, co jim Ježíš přikázal: „jděte se ukázat kněžím.“ Toho, kterému uvěřili, že je uzdraví, také chtějí poslušně poslouchat.
Podívejme se na jejich jednání tak, jako bychom to byli my sami. Mohli bychom pak říci, že svou vděčnost chtěli projevit tím, že se co nejrychleji zapojí do společenského i náboženského uspořádání, budou plnit dobře své rodinné i pracovní i náboženské povinnosti, že se znovu integrují do života. dobře víme, že je lehké podlehnout rychlému tempu, uspěchanému životu, plnění povinností, neustálému řešení životních plánů a starostí. Ale v Ježíšových slovech cítíme, že se velice divil chování většiny - těch devíti. Ježíš vyjádřil svůj obdiv a uznání nad tím jedním, kterého jeho radost z uzdravení přinutila se obrátit a jít zpět odkud vlastně vyšel.
Znamená to snad, že poslušné plnění příkazů a cílevědomé naplňování svých životních plánů je špatné? Jistě ne. Tedy jistě ne, pokud vím to nejdůležitější, co bych měl za každou cenu vědět. Jak zjistím, co je to? Může nám být příkladem ten jeden z evangelia, který se dokázal zastavit a podívat se nazpět do svého života. Pro něho bylo nejdůležitější to, co mu pomohlo. Nejen, že se k Ježíšovi vrátil, ale on ho hledal, dokud ho nenalezl. Vyplatilo se mu to. Ten jeden uslyšel od Ježíše to, co ostatní nevěděli. A pokud Ježíše nevyhledají, nedoví se to nikdy.
Každý z nás potřebuje takové chvíle, kterému umožní zastavit se a uvědomit si, co doopravdy pomáhá. Naučit se, že život je jen možnost poznat, co je důležité. Život není samozřejmost ani možnost, jak rychle spěchat a neohlížet se a nepřemýšlet. Tomu se můžeme naučit. Naučit se to tak, že nejprve každý sám sobě a pak i jeden druhému budeme připomínat důvody ke vděčnosti a komu máme být vděční. V tom smyslu jsou zcela na místě bohoslužby. Tatam bude náboženská forma a lidská přetvářka a naše zbožnost se stává zcela věcná. A navíc – v jejím středu zůstává Ježíš, zachránce. O víru skrze lásku, právě o životní vděčnost nakonec jde v kostele i mimo něj. Jen tomu jednomu nakonec Ježíš řekl: Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila. Deset uzdravených, ale jen jeden zachráněný. Neztraťme tedy aspoň tu jednu desetinu, žijme vděčně a v lásce. Taková víra zachraňuje.
Amen.

Skutky apoštolské 1,12-26/h2>

Co znamená, když křesťané říkají, že Ježíš vstoupil na nebe? (nanebevstoupení Páně)

Když uplynulo čtyřicet dní po z mrtvých vstání, Ježíš všem svým následovníkům řekl, „buďte svědky,“ a již ho svýma očima nemohli vidět. Ježíš po těch čtyřiceti dnech se svým učedníkům a také všem lidem na světě až po dnes skryl. Od té doby jej nikdo na vlastní oči nespatřil a tak to je až do jeho dalšího příchodu v určitou chvíli, jíž nikdo kromě Boha nezná. Ježíš na naše lidské jednání hledí s nadhledem a má ovšem dobrý přehled. Proto my křesťané říkáme, že Ježíš nebo Bůh je na nebesích a celý svůj život, každé své jednání, chceme dělat s vírou, že člověk není jediným a nejvyšším pánem, ale je vyšší moc nad člověkem a celou přírodou i celým nekonečným vesmírem, kterou však nikdo nemůže vidět na vlastní oči.

Křesťanská církev má být svědectvím o tom, že Ježíš Kristus je tou nejvyšší mocí, neboť On je nahoře nad vším a hledí na vše s nadhledem a s přehledem. Chceme-li to říci krátce, říkáme, že Ježíš vstoupil na nebesa.
Ježíš tedy již nebyl viditelně uprostřed svých následovníků. Oni, tak jako i my dnes, měli dvě možnosti, Buď zůstat stát a udiveně hledět nahoru a myslet si, že oni jediní vědí všechno, že znají celou pravdu a přemýšlet o tom, kdy zas jejich Pán přijde a ukáže se jim . On jim totiž na tuto jejich otázku neodpověděl. Ale také mají druhou možnost jít a pustit se do práce, aby byli užiteční lidem i Bohu. Ježíš i kdosi z Božích poslů jim výslovně přikázal tu druhou možnost. Ježíš věděl, že bez pomoci to jeho následovníci nebudou umět a přikázal jim, aby počkali a brzy bude jejich rozum i cit naplněn a ovlivňován Božím Duchem a teprve pak se mohou pustit do práce. Ježíšovy následovníci, jeho církev, však nemá na práci střežit svatou nauku o Bohu nebo poučovat druhé či něco podobného. Ale něco mnohem obtížnějšího – někdy až velice těžkého. A to je svědčit o tom, že co činil a činí Bůh jako stvořitel a skrze Ježíše a jako Duch svatý je pravdivé a skutečně dobré a prospěšné. Lehce se stalo Ježíšovým následovníkům a stále se všem církvím stává, že toto svědectví pokřivíme. A tak nám dobře kniha Skutky apoštolské připomíná, že je důležité čekat na Ducha svatého.
Avšak skupina prvních Ježíšových následovníků nečekala na přijetí Ducha svatého, jen tak jako by se nic nedělo. Ale za nejdůležitější pokládali to, aby ten čas prožili spolu dohromady. A ne každý sám ve svém soukromý, kdy se stará jen o sebe. Ježíšova církev, to pro ně znamenalo držet při sobě a společně hovořit a modlit se, aby každý z nich byl dobře připravený být svědkem o Ježíši Kristu.
Důležitý čas je i mezi nanebevstoupením Páně a přijetím Ducha svatého, protože v tomto období se může církev a každý člověk připravit na to, co přijde v blízké či vzdálené budoucnosti. Individuální a také společná modlitba je důkazem toho, že se na svou budoucnost chceme připravit. Ti, kteří si myslí, že vše zvládnou jen sami a mají svou budoucnost ve svých rukách se nikdy nemodlili a modlitbu pokládají za zbytečnou. Avšak když se člověk dobře podívá kolem sebe, jak to s námi lidmi na světě dopadlo, pozná, že budoucnost lidstva vypadá špatně. Člověk může říci, že svou budoucnost dopředu nezná a může se na ní jen dobře připravit a na to sám nestačí, musí mu v tom někdo napomoci, ukázat na co si má dát pozor. A to obsahuje každá dobrá modlitba.
Avšak první skupina Ježíšových následovníků nezůstala jen u modlitby. Ve chvíli, kdy všech 120 lidí se modlilo, vystoupil apoštol Petr a vrátil všechny svými slovy zpět na tvrdou zem. Připomněl i to, co se stalo špatného mezi Ježíšovými následovníky a že se teď musí všichni dobře rozhodnout. To, že jeden zradil a jeho život skončil špatně, nebylo pro něj událost, na kterou by se mělo zapomenout či to vše zatajit, zastrčit do tajného archívu. Jeden z dvanácti chyběl a místo je prázdné. Petr věděl, že to není v pořádku, neboť Ježíš vyvolil celý kruh – dvanáct učedníků, dvanáct vyslanců Božích. Jidáš byl také vyvolen, ale selhal. Nelze to zatajit a záleží na správné volbě, kdo dvanáctého z nich nahradí. Doplnění kruhu dvanácti učedníků tak není jen kosmetickou úpravou, ale záleží na tom další budoucnost církve.
Z této události, , se můžeme naučit tři důležité věci:
A) Když celá církev či celý farní sbor nebo také jednotlivec, čeká ve svém životě na něco důležitého, na co se musí důkladně připravit, je v té chvíli potřebné, aby nikdo nebyl sám, ale vytvářeli všichni jedno společenství lidí s dobrou vůlí. Když se lidé spolu schází, zajímají se jeden o druhého, pomáhají si, hovoří spolu a modlí se spolu, pak do církve přichází Duch svatý.
B) V křesťanství je důležité, že církev se musí vždy znovu obnovovat. To znamená, nikdy nezatajit nebo přehlédnout selhání, které se jednotlivci v církvi dopustili a snažit se to vždy napravit. To, co činí jednotlivec, má důsledek i pro všechny a všichni se musí snažit to napravit. Když se budeme v církvi – ve sboru – snažit všichni o obnovu a nápravu, pak přijde i Duch svatý nám s tím pomoci.
C) Můžeme se i dnes mnohému naučit i z toho, jak probíhala volba toho, který měl nahradit Jidáše , který zradil v kruhu dvanácti. Ne však z toho, jak přesně volba probíhala, ale jaký měla pro všechny význam. Všichni se tehdy dokázali rozhodnout, že provedou volbu a stanovili přesná kritéria pro kandidáty. Rozhodnout se k volbě je stejně důležité jako samotná volba. A také si můžeme pro sebe vzít ponaučení, že naše lidské rozhodování není tou poslední dokonalou pravdou, máme hledat a ptát se po jiné pravdě po Bohu.
– Život jako jedno společenství, společná modlitba, neustálá obnova, umět se rozhodovat a volit, to jsou důležité věci pro život církve, každé lidské společnosti i každého jednotlivce, ale ne ty jediné a poslední. Bez toho však nelze budovat budoucnost lidské společnosti a vůbec ne církve.
Církev to vše pak má činit s tím vědomím, že svědčí o Ježíši Kristu. Naše svědectví se má řídit pravidlem, že má být v souladu se životem, Ježíše Krista i jeho obětí na kříži, abychom byli jednou spolu vzkříšeni. Ježíšův život, to je láska, ale zájem světa je smrt a promarnění života v sobectví a neposlušnosti. K dobrému životu vedou slova, která se modlil Ježíš, abychom byli jedno společenství navzájem i s Bohem, tak jak je On sám.
Amen.

římanům 8,5-11

Sobectví nebo láska, trpělivost, mírnost?

Na první poslech se může jevit, že jde o náročnou nauku. Slyšíme o protikladech "život podle těla - život podle Ducha". je třeba tomu rozumět v biblickém významu, ne v jazykovém schématu a nebiblickém dualismu duše dobrý princip a tělo zlý princip. Pro Bibli je život podle těla totéž, jako život podle zásad a požadavků tohoto světa, světa odcizeného Bohu. Život podle Ducha je pak životem podle Ježíše. A jaké schéma a jaké představy mohou mít lidé v současné době – my, když jsem četl slova jako sobectví, soustředění na sebe, žitíjen z vlastních sil? Přečetl jsem si tento týden tuto větu.

Člověk, který myslí na sebe na prvním místě, je člověk, kterého si druzí váží, cení a respektují jej. Člověk, který má v životě jasno a je jasně čitelný pro své okolí, pak může sloužit druhým.
Zní tato slova hezky? Neslyšel jsem dříve Něco tak hezkého o něčem takovém jako je sobectví. Můžeme se dělit podle svých různých názorů. Já jsem pro svou instalaci za faráře sboru po pěti letech mimo službu o tomto právě přemýšlel a porovnával s Biblí a svým vlastním životem.
Každý z nás jistě touží mít svou jistotu a naději, že to, co děláme, jak žijeme, je dobré, správné a výhodné pro nás samotné i pro naše nejbližší. Takovou jistotu, která přináší pocit síly a naději, která je spíše jen krátkým čekáním na to jisté, co musí vyjít pro nás dobře.
Knihy Bible způsobem svého vyprávění i křesťanství navazující na Krista Ježíše mají vlastně stejné velké téma – hledání jistoty a naděje a její nalezení, jen hovoří osobitými, sobě vlastními slovy. V knize, z níž jsem přečetl oddílek z osmé kapitoly, apoštol Pavel již v sedmé kapitole popisuje stav člověka, který touží jednat správně, ale nakonec zjistí, že zcela správně nejednal. Popisuje příčinu tak, že víme nebo alespoň tušíme svým citem, že existuje jakýsi mravní zákon nad námi, slovy apoštola Pavla, zákon Boží, který praví: nevezmeš, nepožádáš, o co žádat nemáš, na co nemáš právo, co není tvoje – a přece to člověk udělá, když je to pro něj výhodnější. Apoštol tento lidský postoj nazýval zákonem hříchu, lidskou přirozeností, která vždy jedná jinak, než jak by se vlastně mělo, aby to bylo úplně správné. Velmi mnoho myšlenek napsal apoštol Pavel o tomto podle něj velkém problému člověka a mnoho slov v jeho knihách je věnováno možnosti vysvobození člověka z této bezradnosti s lidským jednáním a přirozeným myšlením. Snadno si může někdo myslet při čtení knihy, kterou napsal apoštol Pavel kdysi dávno římským křesťanům, že jsou to spíše myšlenky patřící do té staré doby, kdy se řešily jiné problémy, např. jak je to se zákonem a milostí, hříchem a Kristovou obětí za hříchy člověka.
Veden svou životní zkušeností, která se mi postupně během života, především pak v posledních letech otevřela, mohu potvrdit, že jsou to myšlenky vlastně stále nové, a problém zůstává tentýž. Jistě dobře znáte přísloví: Bližší košile než kabát. Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše. Ano, jsou to jen stará lidská přísloví, která mohou vyznít různě podle kontextu, v němž zaznívají a podle toho, kdo je vysloví. Ale prozrazují, že často jde mezi námi lidmi o opatrnost, opatrování toho svého a úpornou starostlivost. Chceme nalézt ve svém životě jistotu a naději. Ptáme se, proč ji nemáme, proč si ji nemůžeme vlastními silami zajistit. Je možné si odpovědět tak, že je třeba být ještě starostlivější a více na sebe a své blízké dbát, a na zlepšení své situace vynaložit více vůle. Takové řešení však vede také k tomu, že domluva a porozumění mezi lidmi skomírá, lidé spolu mluví bez vzájemného pochopení, bez zájmu o sebe navzájem a o pocity a problémy ostatních lidí. Ano jistě, tělo může být zdravé a silné, to však neznamená, že je ihned zdravý i Člověk sám. Pomoci nám může rozhodnutí nechat se vést a to i tím, co není prospěšné ihned, výhodnější teď a zřetelně viditelné a prozíravé.
V Bibli čteme, že je potřebné rozpoznávat duchovní dary a nechat se vést Duchem. Nechci zde mluvit o žádných exkluzivních duchovních cestách. Mluvím ke křesťanské obci, ke všem založením a touhou dobrým lidem, o tom, jak mají vést svůj život. Křesťanství totiž není životem podle nějakých ušlechtilých zásad, ani život podle přísných pravidel, ale je životem z Ducha. A toto není nějaká mysteriózní záležitost pro zasvěcené, ani nějaká cesta speciálních nauk a praktik. Život z Ducha je jednak darem vzkříšeného Krista, účast na jeho životě, na jeho vzkříšení, ale hlavně je to současně následování jeho způsobu žití a dorozumívání se s lidmi. Nestačí si jen někdy na Něj vzpomenout a o něco Jej někdy poprosit. Nechat se vést znamená, jednat tak, jako by jednal i On. To ovšem není bez těžkostí, ale je to boj předem vyhraný, i když zdaleka ne vždy lidsky úspěšný. Povím to ještě jednodušeji: nežijeme podle tohoto světa, z jeho jistot a nadějí. Žijeme podle toho, kým doopravdy jsme. Jsme-li Kristovi, žijme podle toho. Jsme-li lidé, chovejme se jako lidé. My hlásáme Krista slitovného, pravdivého, ukřižovaného, vzkříšeného, tak podle Něj žijme a hledejme duchovní dary, které nejsou hned viditelné a úspěšné, ale přesto jsou důležité a vítězné: láska, trpělivost, mírnost. Amen.

Efezským 2,1-10

O záchraně, velké lásce a pocitu úžasné svobody

V každém období života – od dítěte až po stáří – nic člověk neslyší tak rád jako slova o lásce. To, že nás někdo ze své velké lásky miluje a udělá pro nás mnoho dobrého. A právě o tom čteme v Bibli. Nádherným způsobem se o tom píše v Listu do Efezu, z něhož jsem četl. Píše se, že velká, bohatá láska zachránila a stále zachraňuje člověka. Ano, myslí se zde na Boha, který si nás zamiloval, aby nám ukázal své nesmírné bohatství přízně, náklonnosti, potěšení, jež nám ze své dobroty chce darovat. Není však třeba si myslet, že slovům o velké lásce není možné uvěřit, že je to jen pohádka, pověst či mýtus o Boží lásce, nebo jen virtuální předstíraná skutečnost. Zrovna tak není nutné si myslet, že takové zprávě můžeme uvěřit, ač by by bylo nutné jí porozumět, neboť si ani nedokážeme představit, jak v našem životě konkrétně působí.

Co trvají lidské dějiny, náš svět je založen na napodobování obrazu Boží milosti, ač někdo ji napodobuje věrněji, jiný pokřiveně. Ta nejvěrnější škola projevování přízně, náklonnosti a potěšení je odedávna vztah matky a dítěte. Jiným příkladem je svrchovaná moc krále, který pokud se rozhodl věnovat někomu svou přízeň a náklonnost, mohl jej povznést do závratných výšek. I dnes, věnuje-li učitel ve škole, šéf v zaměstnání nebo demokraticky zvolený vládce nějakému člověku svou osobní přízeň, otevírají se před ním neskonalé možnosti a skvělá budoucnost.
A tak apoštolské slovo o záchraně z milosti, tedy z Boží přízně a náklonnosti k nám, nám může být zcela srozumitelné a blízké. Zároveň nám však Bible vždy ukazuje a odhaluje něco mnohem dokonalejšího a důležitějšího, něco, co významně přesahuje naši běžnou životní každodennost. Necháme-li svůj život naplnit biblickým slovem, získáváme vzácný dar žít a pracovat s vědomím, že to, co děláme, ať už jsme kdokoli, má budoucnost a nejhlubší smysl. Tak se člověk stává skutečným Božím stvořením. Já jsem dnes četl, že jsme přece Jeho dílo. A také, že člověk nemůže sám sebe zachránit, ani na skutečné záchraně spolupracovat – to je Boží dar, nikdo ať se nechlubí svými skutky. Zachránit nás může vždy jen to, že jsme velikou láskou milováni. To je ono základní evangelium, ta výborná zpráva, ta radost a potěšení. V Bibli se o tomto jednom podstatném hovoří mnoha způsoby a velmi zřetelně pak v příběhu Krista Ježíše, o jeho smrti na kříži a o vzkříšení z mrtvých.
Avšak náš myslící mozek, naš
e vlastní já, formované moderním způsobem výchovy, nám spíše přikazuje, abychom to byli my sami, kdo se postará o vlastní záchranu. My chceme, aby náš život svědčil o našem díle, byl naplněn našimi skutky, abychom se my sami mohli něčím chlubit. A srovnáme-li to s naším dnešním biblickým oddílem, jeví se lidský postoj k životu jako velmi problematický. Je možné se s tím vyrovnat způsobem blízkým starému náboženskému jazyku, v němž platí, že milost je Boží dar a Bohu nemůžeš dar oplatit, či se s ním vyrovnat nějakým svým darem, jako to činili pohané, když přinášeli svým bohům dary a čekali, zda se ozvou či ne. Spása, tedy záchrana z Boží milosti, by pak byla vyhrazena pro situace, kdy Bůh zachraňuje člověka pouze v případě, kdy už sám své chyby nedokáže napravit.
Ale apoštol, který psal o záchraně z milosti, že jsme milováni, nás nechtěl jen chlácholit, „poklepat nám na rameno“, že se vlastně nic neděje. On napsal slova, jimiž chtěl vyjádřit obrovskou radost, potěšení, lásku, něco převratně nového a nadčasově důležitého, něco zásadního pro život.
Záchrana v Ježíši Kristu především přináší svobodu, kterou nám daroval Kristus, svobodu od všech tlaků, z vnějšku i z vnitřku, od tlaků, které na nás byly vloženy společností, i od tlaků, které jsme si vytvořili sami. Bůh se s námi v Kristu potkal jako Bůh, který nás osvobozuje od všech tlaků a nátlaků. Člověk na sebe nakládá vinu, když se těmito tlaky nechává vlákat do nespravedlivých poměrů a vztahů, když přivírá oči před skutečností a lhostejně míjí pravdu, takže se nakonec ocitá v zajetí sklonů svého těla a sobeckých zájmů, které ho zotročují, a žije pouze v tom společenství, do kterého se stáhl, zalezl. Aurelius Augustinus jeden z nejhlubších myslitelů a nejvýraznějších teologických osobností pokládal tyto zakřivené lidi, „homo incurvatus“, za zpodobení viny.
Záchranu, „spasení“, můžeme také pravdivě popsat jako velké, netušené obohacení života žitého ve vztahu k příběhu Krista Ježíše, jež zakládá a upevňuje i vzájemné vztahy mezi lidmi a ty nejsou omezeny lidskými možnostmi ani časem.
„Milostí jste spasení skrze víru.“ – to chtěl tehdy apoštol zdůraznit. I dnes si to musíme zapamatovat, opakovat a věrně žít každý den. Konkrétně:
• Vážně si položit sami sobě otázku, ve kterých případech se odmítáme dívat do očí realitě našeho srdce a realitě našeho světa.
• Přemýšlet o tom, že jsme milováni velkou láskou bez našeho přičinění a děkovat za to. Osvobodí nás to od vnitřních i vnějších tlaků na naši osobu, ať již vrozených, získaných výchovou či právě na nás útočících ze strany okolní společnosti.
• Přemýšlet o závažnosti toho, že mnozí jiní lidé jsou také milováni velkou láskou tak jako my. Mají stejné právo, stejné postavení, jsou stejně osvobození. Zeď, která lidi rozdělovala, je zbořena, nestavme tedy jiné – vždyť Bůh má pak jen více práce s jejich bořením.
• Celým svým srdcem se rozhodnout uvěřit, že jediné správné a závažné v tomto světě je to, co nabízí Boží milost, totiž Boží přízeň a náklonnost, a poslušně podle tohoto obdrženého daru žít. Rozhodnutím víry však člověk svou záchranu a svůj život ani netvoří, ani nebuduje. Jen se vědomě přiklání k jedné nebo druhé straně – k Bohu nebo k hříchu coby zosobněnému odcizení, tedy volí si svého pána, svého velitele.
Kristova církev a každý, kdo k němu patří, kdo si jej zvolil, jej má chválit, protože je přesvědčen, že On Bůh má svůj plán s člověkem i se světem a ten také uskuteční. A chválíme-li Boha, znamená to, že jej nadřazujeme a upřednostňujeme, a tím se lišíme, není-li tomu tak zůstáváme součástí ostatního světa.
To, že jsme z milosti zachráněni („spaseni“) skrze víru, nás rozhodně nestaví mimo svět či nad něj. Velká láska, přízeň, náklonnost Boží mění naši praxi, co děláme, jak s lidmi mluvíme, jak se k nim chováme, jak chápeme smysl našeho života, naši budoucnost, tak i budoucnost celého světa. Už tím, že známe a vyznáváme i svým jazykem, že budoucnost není zcela v rukou člověka, nás přece z milosti skrze tuto víru osvobozuje od tísně, že svou budoucnost neznáme, ale můžeme říci, že přesto v Kristu je budoucnost bohatá. Můžeme pociťovat tíseň z tlaku nároků, kterých je naše doba plná, ale s pocitem klidu můžeme mezi nimi vybírat, a hlavně nečinit více, než je nejpotřebnější. To je naše jistota, naše odlišnost od ostatních lidí, „Jsme spaseni z milosti skrze víru. Spasení není z nás, je to Boží dar; není z našich skutků.“ To je naše naděje. Naděje v sobě vždycky zahrnuje prvek jistoty i prvek nejistoty. Většinou dnes prvek jistoty spojujeme s obsahem naděje, víme, co si přejeme, nejistým prvkem je uskutečnění takových přání. V Bibli je to s nadějí opačně. Uskutečnění je jisté, ale to, co je pro něho dobré, poznává člověk postupně. I již vyznávající křesťané, dospívají k poznání toho, co získali jako naději, postupně. Není to viditelné, leč vnitřním zrakem a to navíc od Boha osvíceným Duchem moudrosti.
Modlitba:
Nebeský otče, probuď ve mně hlubší vděčnost za všechnu Tvou milost, ať ji nepřijímám, jako bych si ji zasloužil, ale ať Tě vždy znovu slavím, chválím a velebím. Amen.

1. EPIšTOLA TIMOTEOVI 1,12-17

Být příkladem pro ty, kteří uvěří

Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Ty lidi, jejichž život je dočista zkažený, nanicovatý, beznadějný. V bibli máme dost takových, o kterých je řečeno: tito jsou zachráněni. Oni se octli na konci, On je vytáhne a oni začnou znovu. Žena přistižená při cizoložství: zachrání jí (ač veliké hříšnici) život před jistou smrtí ukamenováním. Syn, který rozházel tatínkův majetek: Otec se nad ním slituje, protože jej miluje. Lotr, který visí vedle Ježíše na kříži: Ježíš jej ujišťuje, že s ním bude v ráji. V bibli máme tedy mnoho svědectví o tom, že zachráněni jsou lidé, kteří jsou na tom tak zle, že jejich vina je prostě tlačí k zemi, sami o sobě nemohou obstát, sami nedokáží, než se schoulit a naříkat nad sebou, jsouce zavrženi i od svého okolí, protože předtím zavrhli a opustili Boha.
Ta těžkost s hříchem a zvěstí o Boží milosti spočívá v tom, že nikdo z nás si nemyslí, že se na podobné „šikmé ploše“ nachází. My, kdo chodíme pravidelně do kostela, nejsme snad většinou ani cizoložníci, ani jsme snad většinou nepromrhali majetky po otcích, ani jsme nepronásledovali křesťany. Nejsme ani lotři, kteří zaslouží trest, spíše ti, kdo před lotry mají strach. Zdá se tedy, že hříšníci, o kterých je zde řeč, nejsou ti pod kazatelnami v kostelech, ale právě ti, kteří pod nimi nesedají a běhají venku. Co tedy mám dělat, když máme takový krásný biblický oddíl, ale nemáme tu žádného posluchače, na kterého by platil?
Když se podíváme trochu do dějin kázání v církvi, nebo i do současných kázání, pak vidíme, že se to řeší různě. Jedni prohlásí, že hříšníci - no, to jsme všichni, protože všichni tu a tam zapochybujeme. Musíte víc věřit. To je pěkné, ale zní to trochu pokrytecky. Víra je dar a ne vlastní výkon a zásluha. Druzí řeknou - ano, hříšníci jsou všichni ti podvodníci, kapitalisti, bývalí komunisti. A jak to vidí apoštol Pavel? Říká, že byl předtím rouhačem, pronásledovatelem a násilníkem. Ale tak se vidí, až když se mu ukázala, zjevila milost Boží. Ale jak to bylo předtím? on byl přece bezúhonný, poctivý člověk, který jako dobrý Izraelita z hluboké víry v Boha Hospodina pronásledoval ty, kdo by svým jednáním i smýšlením, uráželi jediného Boha Izraele. Toužil po naplnění spravedlnosti, kterou předepisuje Mojžíšův Zákon, veškerý svůj život a svou energii věnoval věrnému dodržování Boží vůle. On byl nepřítel kompromisů, vlažnosti, laciné milosti. Vášnivě bojuje proti nevěře. Z hlediska naší společnosti byl nanejvýš poctivý, spravedlivý a pracovitý člověk. A přece právě na tom zkrachoval a ztroskotal, jak po čase díky Boží milosti říká a dále o svém životě praví: „To mě učinilo největším nepřítelem evangelia, totiž zvěsti o Boží lásce, milosti, odpuštění, záchraně.“ Kořen všeho zla vidí apoštol v jedné věci: „ve své nevěře jsem nevěděl, co dělám.“ On plnil Boží zákon, požadoval jeho plnění i od těch druhých a přece to označuje za nevěru. Otevírá prostor, kde je možné objevit a pochopit Boží milost a víru. Hlavní důraz klade na slova: „došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří.“ Vyznal, že jeho život je a může být i každý lidský život, příkladem, zrcadlem, v kterém jiní mohou vidět, - ne svou hříšnost, ale Boží milosrdenství, záchranu, věrnost a Pravdu. Křesťan se může cítit poctěn, že může být tím, na němž je viditelná Boží milost a pravda. Kristus volí velmi zvláštní cesty záchrany. Milost a záchrana, o které čteme v knihách Nového zákona, je pro chudé i bohaté, nemocné i zdravé, pracovité i ty druhé, pro ty na „šikmé ploše“ i pro ty, co si to o sobě nemyslí. Jedni jako druzí jsme Božím zrcadlem, v kterém mohou lidé zahlédnout Boží lásku, Boží záměr s lidským životem, s církví, i s celým světem. My si to však musíme uvědomit a to se stane díky Jeho milosti, jak píše apoštol Pavel. Prakticky to také můžeme dělat tak, že se my máme učit a můžeme učit své děti tomu, že inteligence, šikovnost, talent, krása, dokonce i víra a rodičovská láska, tak to vše je možnost, kterou lze poznávat a využívat a z které je dobré se radovat. Ale není to samozřejmost, pro kterou jsme se narodili, není to díky tomu, že žijeme v EU nebo v křesťanské rodině. To vše poznáváme a prožíváme proto, abychom my nebo i naše děti poznaly a stejně tak ostatní jedinečnou záchranu a slitování Boží. Otevírá se pak ten prostor, který připravil pro všechny ten, o kom říkáme, že je Spasitel – zachránce Kristus Ježíš. Proto se smíme beze všeho radovat a přát druhým plnými hrstmi to, čeho se dostalo nám. Tak bude svět zachráněn a tak si nás bude znovu vážit. Proto jsme dnes znovu zváni, abychom se nechali o této velkorysé Boží záchraně, lásce a milosti ujistit a utvrdit v pravé víře.

Modlitba:
Pane Ježíši Kriste, náš Spasiteli, děkujeme ti, že nás zveš do své blízkosti, ve které je nám dobře, neboť ty jsi přišel, abys zachránil každého dokonce i hříšníky, také nás, také mě. Veď nás cestou věčnosti a buď s námi svou nesmírnou shovívavostí a přízní. Amen.

SVATÉ EVANGELIUM PODLE LUKÁŠE 2,25-35

Víra, přesvědčení, touha, to je jedna velká síla

Z této malé epizody popisované v evangeliu vyplývá, že Simeon měl Něco podstatného navíc než jiní. Simeon má velikou víru, jakou bychom měli mít všichni. Jeho víra nebyla všední, jakou má většina lidí. Víra všední se vyskytuje u 99 procent lidí. To je taková víra, že když si něco koupíme, věříme, že v zalepené krabici, kterou nám přinesli je to, co jsme chtěli a že peníze, které nám v obchodě vrátili nazpět, nejsou falešné. Víra, jakou měl Simeon a které chtěl naučit i sám Ježíš, se rovná živé touze a pevnému přesvědčení. To je víra, která není na jedno použití a není jen pro jedno období ať již pro mládí, dospělost či stáří, je ta víra trvalá. Je ta víra trvalá, protože se podobá veliké životní touze. A to je touha, která se nikdy nechce spokojit s nynějším stavem nespravedlnosti, pýchy, hlouposti a přetvářky. A taková touha vyrůstá z přesvědčení, že není jen to, co vidí oči, že i v nepatrných věcech a lidech je skryté nesmírně důležité poselství, které nesmím přehlédnout. A to vše je pak ta víra, která vždy pohání nějakého člověka překonávat malými krůčky každou překážku, i když on ani druzí nevidí jasný krátkodobý výsledek. Simeon nebyl významný kněz, ani prorok, byl obyčejný člověk se svým přesvědčením, touhou a skutečnou vírou. Když mu již ubývají životní síly, díky své víře, se dočkává výsledku při setkání s tím v Betlémě narozeným dítětem, Ježíšem. Doba takovým lidem příliš nepřála, všude na cestách hrubí vojáci a na Izraelském královském trůnu vypočítavý blázen politik - král Herodes. Simeon však se nemění a dívá se po důležitější h věcech a hledá je i tam, kde jiní nehledají. Simeon je postavou, která nám může být dobrým vzorem. Četl jsem také o simeonovi ještě něco, co k životu s jeho vírou patří. Simeon byl zbožný a spravedlivý. Mohl být sám se sebou spokojený. Ale Simeon se nedíval do minulosti, nevzpomínal na to, jak si zachoval čistý štít i v těžkých chvílích, ale vyhlížel kupředu, očekával zaslíbeného Mesiáše, Krista Pána. Často to také v životě znamená - i pro nás - pád dolů ze své důležitosti a soběstačnosti, roztříštění našeho tvrdého a kamenného srdce. Ale ten pád může být počátkem povstání, doslova vzkříšení k novému životu s živou touhou a pevným přesvědčením, totiž s pravou vírou. Pak bude moci každý říci: Už se nedokážu vzpírat, ale ve víře vyznávat se Simeonem: "Mé oči viděly to Tvé. Ježíš , náš Pán, učil, že je možné a potřebné vážně žít s touto vírou, jakou měl již Simeon. Odporuje to našemu citu, úsudku snaze. Když pak by náš život také tak vypadal, říká se pak, že jsme k tomu dovedeni Duchem Svatým. Co bylo učiněno s Marií, Josefem a Simeonem může být jistě učiněno i s každým z nás. Amen.

1. EPIŠTOLA JANOVA 1. kapitola

Víra a mezilidské vztahy

Ano. Jestliže by bylo to, že se v Betlémě narodil Spasitel světa, že se Boží syn Ježíš Kristus obětoval na kříži a byl vzkříšen, argumentem pro naši víru a polemickým názorem proti světu, pak by to bylo bezvýznamnou maličkostí, s kterou se člověk může i nemusí zabývat. Argumentů pro víru nalezneme v Bibli spoustu jiných a kvůli víře, že Bůh existuje, není podmínkou vtělení Boží v Ježíši Kristu. Skutečnost, že se nám narodil Kristus Pán, že se Ježíš obětoval na kříži, že byl vzkříšen, je to, co si je třeba ohmatat, hledět na to, slyšet a žít ten příběh jako skutečný, jasný život. To je ono "slovo života". Přesně toto vylíčil o křesťanství autor románu Quo vadis. Autor vypráví o křesťanech, kteří odevzdaně jdou na smrt. Není patrné jejich jasné promyšlené vyznání Víry, která by je fanaticky hnala vstříc smrti. Avšak jedno je na křesťanech v nepřátelském Římě výrazné. Jsou mezi nimi hloupí otroci i svobodní občané, proletariát i bohatí, ponížení i vznešení, přátelé i bývalí nepřátelé. Říman "křesťan" si sedne k jednomu stolu i s takovým člověkem, s nímž by si běžný Říman té doby nikdy nesedl, a jde vedle něho i na smrt. To, co nás - a ne jen nás, ale nakonec všechny lidi, - v dnešní době o Vánocích i Velikonocích i kdykoli jindy, propojuje s pisateli evangelií, pisatelem Janovy epištoly, i s křesťany v římské říši, je hledání a usilování, jak svědčit a zvěstovat, co je to jedno důležité, co je to jedno, co je třeba konat, protože to stojí hodně vysoko nad ostatním. Kdo to zkusil, ví, jaká je to krásná i trýznivá zkušenost. Pisatel Janovy epištoly prožíval zřejmě něco podobného. V textu zřetelně můžeme vidět úsilí, s jakým chce ostatní přesvědčit. Myšlenky jako by bubnovaly rychlý rytmus. Slova a slovní spojení opakuje s větším a větším důrazem. Hlavní zpráva, kterou chce předat, je: "Bůh je světlo a není v Něm nejmenší tmy". Proč to oznamuje? Chce nám všem horečně předat tuto zprávu: abychom měli společenství mezi sebou a s Ježíšem Kristem. V tom spočívá celá jeho radost. Zároveň chce, aby to byla radost naše společná. Když budeme uvažovat o slovech "Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy", pocítím nejprve lítost, a pak teprve radost. Lítost, že se lidem podařilo, a stále se jim to daří dál, spíše zvěstovat, že "Bůh je světlo, ale je v něm i malý kousek tmy". Ale zpráva v epištole Janově chce říci, přesný opak. Zatímco všechny politické, společenské, kulturní, řády a tradice či osobní a manželské vztahy mají vždy v sobě dobro i zlo, plus i mínus, je tu to, co je jiné. Avšak pozor, ne abychom to jen obdivovali, hovořili o tom, věřili v to, ale abychom to poznávali, zkoušeli, žili a radovali se z toho. Říkáme-li, že věříme v Boha, který je světlo a není v Něm nejmenší tmy, pak nás to tedy vede, táhne k zdokonalování. Probouzí to v nás touhu po něčem lepším, odlišném od toho, jak jsme se narodili - od naší přirozenosti. Tato touha má u každého z nás jinou podobu a je jinak náročná. Nikdo z lidí nedosáhl úplného cíle. A každý člověk v souladu s křesťanským svědectvím o lidském životě (tj. že byl na počátku stvořen Boží silou) má tu možnost, má tu touhu, je pro něj "otevřena jeho vlastní cesta" - stát se jiným, lepším, ať je to dítě či dospělý, prosťáček či rozumově nadaný, ať se narodil v sociálně chudé a zanedbané rodině či v rodině majetkově či duchovně zajištěné. Toto zvěstování, takové přesvědčení, taková životní víra, to je život ve světle, jak říká epištola Janova, "Tehdy chodíme ve světle, jako On je v světle". Ta věta však ihned pokračuje: "pak máme společenství mezi sebou, a tak nás krev Ježíše, jeho syna, očišťuje od každého hříchu". Jaká je naše víra, co je to křesťanská víra, rozpoznáme právě tehdy, když ji zkoušíme, používáme, ve vztahu s lidmi, když máme společenství mezi sebou. Teprve pravé poznání naší víry, a co znamená Bůh, můžeme mnohem lépe rozpoznat při navázání vztahu s člověkem, s nímž jsme před tím nebyli ochotni hovořit, sdílet kus prostoru či život, nebo nás to jednoduše před tím nikdy nenapadlo. Chceme-li, aby byl náš život šťastný, dobrý, lepší, obohacený, pak potřebujeme kolem sebe ty, které můžeme obdarovávat a tím budeme my obdarováni, obohaceni a staneme se spokojenějšími.

Četl jsem rozhovor s knězem Františkem Líznou a on tam vyprávěl: "Můj známý zavolal do lepšího hotelu v Moravské Třebové a řekl, ať připraví salonek pro vybranou společnost. Oni to pečlivě připravili a dali tam svíčky a všechny ty ozdoby - a pak jsme tam přišli s několika bezdomovci. Personál ani nebyl překvapen tolik, jak jsem čekal, obsluhovali úplně normálně. Ti hosté se cítili dobře. Jde o to ty lidi prvně nějak přijmout. Ježíš se nenarodil v hotelu, ale v zapadlé a zaostalé oblasti Palestiny, mezi těmi nejchudšími."
Ti, kteří již mnoho mají, ti, kteří si myslí, že jsou již dokonalí, ti nemohou ostatní obdarovat tím, že jim jiní mohou věnovat svůj vztah, své peníze, své jídlo apod. Tam, kde se ve společnosti rozevírají ekonomické nůžky a vzniká díra, do níž se propadají tzv. slabší a pomalejší jedinci, buďme si jisti, že "Světlo, v němž není nejmenší tmy" svítí právě těm, kteří jsou nejhlouběji. Věříme-li Ježíši Kristu, (jak říká Epištola Janova: "chodíme-li v pravém světle"), vyhledáváme společenství právě těchto slabých a pomalých. Pak také zažijeme pravé společenství s Ježíšem Kristem a jeho Otcem.
V Evangeliu Janově řekl Ježíš tato slova: Jan 15: 10  Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. 11  To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost, aby byla plná." 12 "To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.
Modlitba:
: Otče všech lidí, posilni vnitřní společenství nás všech, sjednoť naše srdce i hlavy v poznání společné bídy lidské a naplň nás vděčnou radostí za to, že máme v Tobě všichni jediného Spasitele. Amen.

SVATÉ EVANGELIUM PODLE MARKA 11,1-11

Co je to pokora

K Velikonocům nepatří jen, že se Spasitel Ježíš Kristus obětoval na kříži pro naše hříchy a viny a že vstal z hrobu, ale také že jako tichý a pokorný král přijel do Jeruzaléma. Ježíš zvolil cestu pokory a obyčejného lidského života. Pro svůj poslední vjezd do Jeruzaléma, kde se vydá na svou cestu na kříž, zvolil obyčejné zvíře, které bylo uvázáno snad u každého domu; zvíře, které používali obyčejní lidé.
Osel není dopravní prostředek na dlouhé cesty. Také naprosto není použitelný pro slavnostní události a triumfální průvody. Ježíš však právě proto volí raději jízdu na oslu než na koni či jiném vhodnějším dopravním prostředku. A tak ten, který by si zasloužil mnohem větší průvod a hlasitější provolávání slávy než představitelé všelijakých mocných říší a států světa, dobrovolně přijímá podobu obyčejného člověka, který si jede na oslu. Jede na oslu do Jeruzaléma až do Božího chrámu. Chrám, to je Ježíšovo pravé místo, protože On je skrytý svatý Bůh v lidské podobě. Avšak zatímco chrám či kostel s velikou věží je vždy symbolem slávy a velikosti Boha, Ježíš na začátku Velikonoc sedící na oslu vypadá obyčejně a tak nějak směšně vedle vznešenosti chrámu.

Proč je Kristus pokorný a tichý na oslu a ne vznešený a mocný?
Je takový, protože přichází. A ke komu? Přeci k nám - k lidem. Je pokorný, aby mohl k člověku přistoupit. Zamysleme se dále nad tím, zda by se mohl Bůh přiblížit s leskem Boží moci? Mohl, ale člověka by od sebe vzdálil, naplnil by ho úzkostí a děsem. Při zjevení na Sinaji lid stižen strachem z té hrůzu vzbuzující podívané řekl Mojžíšovi: nechceme slyšet Boží hlas, mluv k nám ty. Kristus ví, že jiná cesta k člověku nevede. A protože ho chce přivést k sobě, nezbývá mu nic jiného než přicházet "oděn ne šatem královským, ale služebnickým?. Jen tak ho získá a vlastně zachrání". Proto je cesta spásy zároveň cestou ponížení, snížení se k člověku. Ježíš šel cestou pokory a na kříži cestou fyzického i psychického utrpení. Přiblížil se k člověku až na dno, aby se s ním vynořil a přivedl ho k novému životu. Ježíš tak prošel skrze pokoru a tichost k vítězství a slávě, když byl vzkříšen. Ke slávě totiž vede cesta přes pokoru. Kdo nejde cestou pokory, nakonec rychle spadne dolů a jeho pád je rychlý, tvrdý a bolestivý.
Co je to pokora?
Pokora nebyla a ani dnes není vlastnost, která by byla obecně ceněná. Vydat se cestou pokorného člověka je obtížné. Neplatí to jako všeobecné pravidlo, ale můžeme si upřímně přiznat, že člověk je spíše tvrdohlavý osel.
Není osel jako osel.
Záleží také na tom, kdo na oslu jede, kdo je jeho pán. Kdo se nechá osedlat sobeckými zájmy, hloupostí, ctižádostí, mamonem atd., ten se také podle toho chová a jede tam, kam mu přikazuje jeho pán. Kdo se však stane oslem Kristovým, ten také Kristu slouží a je používán k jiným cílům než sobecky lidským.
Pokora znamená poslušně krok za krokem pracovat na sobě, na úkolu, který byl člověku dán, na díle, který mi někdo zadal. Taková opravdová poslušná pokora přináší dobré životní ovoce.
Je ještě jeden pohled na pokoru
Projevem velké pokory je také umět se vyrovnat se svým omezením či nedostatkem. Když nám vadí, že jsme jiní než druhý člověk, nebo si zoufáme nad našim onemocněním, tak se to často stává "oslem", který je vlastně nepoužitelný, ošklivý a vzpurný. Když však pokorně přijmeme tohoto "osla" a nebudeme stále jen toužit po krásnějším "koni", změní se život s naším omezením na krásnou cestu k novému cíli a budeme se cítit svobodnější. Přesněji řečeno, nejde o to chtít se svého "osla" zbavit, ale naučit se ho řídit a lépe chápat.
Ti, kteří volali hosana, to znamená, zachraň nás, a oslavovali Krista na oslu jako krále byli ti, kteří se dokázali na svět dívat jinýma očima než ostatní. Takových není mnoho a je to spíše důsledek Božího ducha, který vede k přemýšlení a hledání. Ježíši však nezáleželo na slávě; vydal se na cestu do Jeruzaléma a na svůj kříž, aby byl člověku co nejblíže a odpověděl tak na volání po záchraně. Hosana! Učinil tak nenápadně tiše a pokorně na oslu, ale platí, že pokora je možná někdy směšná, ale rozhodně ji nelze přehlédnout. Každý si toho všimne.
V životě Ježíše Krista poznáváme, že pokora má smysl a důležitost a vede k vítězství. Na začátku Velikonoc je Kristus pokorný na oslu a po nich je vítězný, vzkříšený. Ježíš zůstává včera i dnes tentýž, totiž Král věčný.
Stále Ježíš přijíždí mezi lidi na svém oslu. Jeho "osel" je člověk. Avšak tak jako Kristus i my pak můžeme být nepochopeni a kolikrát i směšní.
Amen.

Pašiové čtení (MATOUŠ 26.-27.)

Patero Velkopátečních zastavení

1.
Život je obtížný, to každý zná dobře. Neustále narážíme a klopýtáme přes různé překážky, které si samy klademe pod nohy, nebo je nám připravují ostatní. Ani v tomto roce není nikdo na tolik slepý, aby nevěděl, že si lidé nejsou rovni. Dobří a radostní lidé jistě jsou, ale stále naléhavěji potřebují oporu a povzbuzení. Jak žít se zdviženou hlavou, s jistotou, že není jen nyní a dnes? Právě proto jsou tu Velikonoce s Velkým pátkem, kdy znovu Ježíš Kristus prochází křížovou cestou. Na té křížové cestě, jak slyšíme z evangelia, jsou všichni: lidé, kteří mají moc, lidé, kteří moc nemají, ale rádi by ji měli, lidé, kteří vědí, kde je pravda a kudy vede správná cesta a jsou plní ideálů, lidé, kteří jen mocným přisluhují i všichni ostatní, kteří se jen ze slušnosti dívají a jeden se zachová tak a jiný zas naopak. Křížová cesta Pána Ježíše Krista je náš svět, který známe s láskou i nenávistí, pravdou i lží, odvahou i zbabělostí.

2.
Velikonoční příběh křížové cesty Ježíše Krista se fakticky odehrál před více než dvěma tisíci lety, ale také se stále dotýká běžné lidské zkušenosti a tím se odehrává stále o Velikonocích a nejen, nýbrž každý den. Tam můžeme nalézt tu možnost a jistotu pro život se zdviženou hlavou, pro život s budoucností. Nehovořím o životě naplněném naivní představou jakousi iluzí o budoucnosti lepších a nejlepších zítřků. Tu jste si vy zralejší věkem užili jistě do sytosti. Ježíš Kristus naopak dává důraz na to, aby nikdo nezavíral oči, aby nikdo neusínal. Zavírat oči před nemocí, před křivdami, šikanou, neshodami, zlem v jeho různých podobách je nesmyslné. Skutečnost se tím nezmění, vždyť tu dobře vnímá i ten, kdo je slepý a ještě mnohem více než, kdo není. A ani nežijme ve snu, jako bychom spali. Jen ve snu si můžeme všechno dovolit a dopřát a ve snu je vše větší i náš strach. Nevytvářejme si svůj nepravdivý obraz svého života. Až se pak vše začne valit, jakoby přišli s holemi a meči, nebudeme připraveni. Připraveni jít dál přesto, že nás čekají i překážky.
3.
Kromě zavírání očí před skutečností a uvažování o životě, jakoby život byl jeden velký sen, se člověk často uchyluje k tomu, že vše kolem sleduje z povzdálí. Myslí si, že zůstane slušný a silný, avšak až teprve tváří v tvář těžké situaci, kdy dojde na lámání chleba, přichází hořká a bolestná chvíle, prozření, že ubližuje druhým i sám sobě. Neštěstí je, že to často mnozí nepoznají dříve. Ano, někomu zas může naopak připadat život jako zvíře pronásledované smečkou loveckých psů. Ale jen ten, kdo opravdu ví, ke komu a kam patří, může zavolat pomoc a dívat se psům zpříma do očí. A tak může žít dál vstříc své budoucnosti.
4.
Můžeme se také o Velikonocích a nejen o nich ptát, proč hledat východisko v utrpení a ne v radosti. Avšak taková je odvěká zkušenost člověka, že až narazí hlavou do zdi nebo se spálí, pozná tvrdost zdi a zkušenost s bolestí. Ale i tak, stále se člověk a celý národ vrací, jako pes ke svému vývratku, k vinám svých otců stále se vraždí a to i neviní, podvádí, pronásleduje z rasových i jiných důvodů apod. Velikonoce s křížovou cestou Ježíše Krista mají velký význam právě i v takové době. V jednom nejpodstatnějším se Ježíš a jeho životní příběh liší od všech podobných. Kristus ví, proč se to všechno s ním děje. Stojí, jde i visí a vše nese jako člověk, který však nezakolísá, neproklíná, ani neuhne z cesty, která je tu pro něho. Dělá to pro nás všechny, pro všechny lidi, kteří byli, jsou a budou. Je to Ježíš a jeho příběh, z kterého se mohou lidé poučit, v němž se mohou najít, kvůli němuž se mohou změnit. Tam se mohou všichni nalézt a z něj vyjít jako soucitní a očištění od veškerého sobectví a dále jít již jako my samy svým vlastním skutečným životním příběhem s těmi kolem - s našimi bližními a s celým stvořením.
5.
Jen ten, kdo byl předurčen, kdo je vyvolený, mohl veškeré pohrdání, bičování a tupení a ukřižování unést se zdviženou hlavou a bez nenávisti. A pokud otevřeme oči, probudíme se ze snu a nalezneme se v příběhu Ježíše Krista, abychom vyšli poučení a očištění, začne v našem životě nový počátek. Uvidíme svůj skutečný cíl nejen vzdalující se obzor. Bůh to učinil pro všechny, pro nás každého. Skutečně se vyplatí být jiný, nepodléhat dezorientaci společnosti, hrabání zboží a peněz, ale dělat něco pro budoucnost a nejen tu svou vlastní, ale i těch druhých. Je nutné žít tak, že víme, že začalo to nové, dveře do budoucnosti jsou otevřené, můžeme spatřit světlo na konci tunelu a jasný cíl před námi.
Modlitba:
Pane Ježíši Kriste, znovu jsme si připomněli Tvou cestu na kříž. Prosíme, pojď také Ty s námi naší cestou. Ty jsi mnoho vytrpěl a stále trpíš kvůli všem lidem, pro každého z nás. Ve Tvém mlčení, ve Tvých slovech a ve Tvých ranách je možné nalézt a vzít si mnoho lásky, naučit se, co je pravda. Pane Ježíši Kriste, prosíme, pojď Ty s námi, ať poznáme ke komu a kam patříme a pomáháme si navzájem. Ty jsi náš Pán a Bůh, buď s námi stále. Skrze Tvou milost a věrnost v životě i ve smrti Tě o to žádáme.
Amen.

SVATÉ EVANGELIUM PODLE LUKÁŠE 24,13-35

Putování od prázného hrobu do plného společenství - z beznaděje do naděje

mám za to, že tento oddíl z Evangelia mluví velmi výrazně o povaze cesty Kristova lidu v tomto světě. Máme-li odpovědět na otázku kým jako církev jsme, co nás utváří, odkud přicházíme a kam směřujeme, může nás tento poutnický příběh velmi zásadním způsobem orientovat.
Tak jako byli ti dva Ježíšovy přátelé na cestě, jsme i my jako církev ve své rozmanitosti sdružením neustálých poutníků na cestě. Odkud a kam jdeme, nám právě krásně naznačuje tento příběh, který evangelista Lukáš zařadil ihned za zprávu o prázdném hrobu, aby tak naznačil, že Ježíše Krista nemáme již hledat umučeného na kříži, ani v jeho hrobě, ale jeho příběh - jeho evangelium - pokračuje v Kristově církvi.
Tento oddíl z Evangelia však nemusí promlouvat pouze k církvi, ale ke každému člověku, neboť život člověka je cesta od někud někam. Cestou, která se dělí na dílčí úseky, kdy člověk putuje z beznaděje do naděje a ze smutku k radosti. Záleží pak na tom, jak plně prožívá každý člověk příběh té své cesty - svého putování. Chceme-li, aby nám příběh o putování dvou Ježíšových přátel z Jeruzaléma do Emaus a nazpět do Jeruzaléma vypověděl, odkud a kam jako Kristova církev směřujeme, kým jsme, co nás utváří, vyplatí se zařadit jej do širšího kontextu, jak je vyprávěn v celku evangelia o Ježíši Kristu.
Tito dva muži žili život, který se podobal životům mnoha jiných lidí v Izraeli. Měli své vlastní představy o životě, připomínali si dějiny svého lidu a představovali si, že se jednou jejich život změní, že přijde nějaký Mesiáš. Tak jako lidé několik posledních desetiletí věří například v zázračnou moc lidského pokroku, lidské vynalézavosti, která stále bude přinášet prosperitu a všeobecnou spokojenost lidstva. Přišla však v životě oněch dvou mužů chvíle, kdy potkali Ježíše z Nazareta. Viděli vše, co konal a slyšeli jeho slova, která byla vždy v souladu s jeho činy. On byl pro ně ten, který jim přinesl opravdovou naději a radost a víru v budoucnost. On Byl pro ně a pro další tím Mesiášem, ale také tím, který jim porozuměl. Od něj často slyšeli, že bude muset trpět a zemřít a jaký to má smysl, ale nikdo z Ježíšových učedníků to nechápal nebo ani nechtěl pochopit, vždyť zabývat se smrtí člověka, kterého máme rádi, je pro člověka hrozné a naše cítění se tomu urputně brání. Ve chvíli, kdy byl Ježíš zatčen a odvlečen k výslechu, se rozprchla většina jeho přátel do všech stran. Někteří z nich doprovodili ženy, a spolu se dívali, jak ten, který jim přinesl tolik chvílí radosti a víru v budoucnost, totiž pravou naději, byl ukřižován a opravdu zemřel a jejich přítelkyně a manželky viděly, jak byl pohřben. Mohli bychom říci, že zde příběh končí a oběť byla vykonána. Jak prorok Izajáš napsal: "Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. Proto mu dávám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky." On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných.? Ano, platí, že Kristus byl poslán od Boha, o kterém vypráví proroci a všichni svědkové ve Starém zákoně. Ježíš je tím izajášovským služebníkem, který se stane obětním beránkem, který zajistí vysvobození ze země otroctví a soužení pro lid Boží ze všech národů, neboť místa soužení jsou na celém světě a nejen kdysi v konkrétním Egyptě za doby faraonů. Místa otroctví a soužení jsou ve světě i dnes, proto tolik potřebujeme Krista a jeho lásku.
Ale příběh v evangeliu nekončí a přesahuje Starý zákon. Ten, který byl mrtvý není již v hrobě. Avšak nejprve se nikdo nic jiného nedozví. Ženy, které přišly k hrobu, vědí jen to, že Ježíš není v Hrobě. Apoštol Petr přišel vše exaktně prozkoumat a zjistil, že jsou tam jen plátna, kterými je vždy tělo mrtvého obvázáno, ale tělo nikde. Záhada, která byla pouhým faktem, který nikomu nepomohl. Nikdo se neradoval. Naopak naši dva muži odešli pryč z Jeruzaléma, totiž šli dolů z naděje do své beznaděje. Jak tak kráčeli a hovořili spolu, změnila se jejich cesta v pouť duchovní, v cestu, na kterou nikdy nezapomenou.
Kde je v tomto příběhu ten zlom, kdy se jejich cesta změnila v cestu duchovní obnovy? V té chvíli, kdy začali tvořit společenství a my můžeme říci církev. Platí, že tam, kde jsou dva neb tři ve jménu Kristově, tam je On uprostřed nich. Ale nesmí ti dva či tři tvořit uzavřenou sektu či být jen zamčeni ve své vlastní beznaději nebo povýšenosti vyvolených svatých či druhým nesrozumitelných diskusích. Společenství se začíná opravdově tvořit tehdy, kdy si lidé navzájem sdělují své zármutky i radosti. Ti muži se nejdříve pozastavili nad tím, že by někomu měli sdělovat svůj duševní i duchovní smutek, ale nakonec to učiní a to byla cesta z beznaděje k naději. A když poznali, že se setkali s tím, kdo jim tolik chyběl, běželi nazpět vzhůru do Jeruzaléma, aby radost a naději předali dalším.
Evangelium o Kristu a víra a Kristova církev je tedy založena na svědectví, na sdílení se mezi sebou. Celá Bible od začátku až dokonce je plná svědectví. Příběhy ve Starém zákoně i evangelia a novozákonní epištoly jsou svědectví, která byla napsána, aby byla svědectvím o Bohu, o Kristu a jeho působení ve světě a v člověku.
Jsem přesvědčen, že i dnes je církev ve své rozmanitosti, jakožto společenství poutníků na cestě, utvářena a proměňována pouze vzájemným svědectvím o setkání s Kristem a jeho působením na nás lidi. To se děje, když se v církvi vykládá Bible a ve společenství při hodování kolem stolu Páně při svaté večeři Páně, i kdykoliv se sejdou lidé v dobré vůli. A tak jako cesta oněch dvou mužů skončila tím, že našla svůj cíl ve společenství těch, kteří potřebovali jeden druhému sdělit radost z toho, že Ježíš žije a neopouští je, tak i setkávání v církvi při biblických hodinách, vyučování náboženství, setkávání mládeže a při bohoslužbách nemá přece svůj cíl ve vzdělávání se, ale ve vzájemném sdílení o víře, naději a lásce. Pak nám začnou hořet naše srdce a to se pozná tím, že je nám spolu dobře jako u zdroje, který dává příjemné teplo a světlo.
Často my lidé ve světě a to i v církvi propadáme pocitu, že nic nefunguje a nejlepší je utéci či se uzavřít jak se říká udělat se jen pro sebe a svou rodinu. Ten však kdo se vydá na duchovní pouť vzájemného sdílení, začne stoupat a objeví naději s druhými kolem sebe. Ježíši Kristu není lhostejný náš smutek, naše pocity, On přichází a potkává nás na naší cestě.
Jiný důkaz však proto není než život jako svědectví těch, kteří zažili setkání se živým Kristem v rozmanité podobě a to je změnilo, že již nejsou jako dříve. A to může mít podobu naprosto jakoukoli, co si může člověk jen představit. A tím, že si to lidé chtějí pak očima, dotykem či slovy sdělit, je utvářena a proměňována Kristova církev.

Modlitba:
Ježíši, Pane náš, ty, který si přemohl smrt i svět, pomoz nám přemáhat v nás naše pokušení, zlé žádosti, závist a sobectví. Veď nás k k tomu, ať jsme tvými dobrovolnými služebníky - tvou církví. Přicházej k nám a zjevuj se nám, když od toho chceme utéci a nevidíme a nechápeme skutečnost naděje, kterou si těžce vydobyl. Veď nás v Duchu svatém ke svědectví a vzájemnému sdílení, ať víra, naděje a láska slouží dalším. Pane, smiluj se. Kriste, smiluj se.
Amen.

SVATÉ EVANGELIUM PODLE LUKÁŠE 24,1-12

Nevzpomínejme na Ježíšovo vzkříšení, ale žíjme podle toho

Fotografie pořízené při tomto kázání

Ježíš zemřel na kříži, byl pohřben v novém hrobě a dnes je vzkříšen. Je tu tedy to nové. Kristovo vzkříšení je jednou pro vždy nové a radostné. Na tomto se zakládala víra dávných křesťanů a na ni navazujeme i my.

Do nového věku patří i nový člověk. Člověk se účastní na vytváření podoby nových věcí, nové doby. My, kdo jsme se nalezli v křížové cestě Ježíše Krista a vyšli jsme tedy očištěni, a ve své víře máme jistotu ve vzkříšení Ježíše Krista, patříme již do nového věku jako noví lidé. Člověk nejistý a pochybující nedůvěřuje, že se vyplatí konat dobro. I naše víra by byla stejným způsobem marná, kdybychom neměli víru ve zmrtvýchvstání Krista, který byl ukřižován. Co konkrétně může změnit nejistotu ve víru a jistotu, která otevírá radostnou budoucnost a ukazuje na jasný cíl před námi? Nejvíce nám pomůže zpráva o vzkříšení Krista, jak je zapsána v evangeliu. Pomůže nám jen tehdy, když vyprávění o vzkříšení Ježíše nebudeme poslouchat jako sice nádherné a milé, za to však starodávné. Když se řekne, že Ježíš Kristus byl vzkříšen, tak to není příběh, který je již dávno mrtvý. Kostel, modlitebna, kde se křesťané sejdou rozhodně není památníkem. Památníků, pomníků, památných míst a památných sloupů a soch máme po celém území naší republiky nepočítané množství. U takových památníků lidé si rádi zapláčí a zavzpomínají, řečníci nejrůznějších náboženských filosofických i politických směrů se snaží být znalci, a pak se zas všichni rozejdou s dobrým pocitem, že se zúčastnili a společně a nerozdělitelně se přidali k dobré věci.
Zpráva, že Ježíš byl vzkříšen, jak je zapsaná v evangeliích, musí vzbuzovat jiné pocity a jiné dojmy a vybízet k jiným činům, než je připomínání Ježíšova vzkříšení. On je živý, On není mezi mrtvými: čteme v evangeliu a to si máme dobře zapamatovat a s touto zprávou přicházet i odcházet. Stejně jako ty ženy, které přišli z té nejlepší vůle a také jak jim přikazovala etiketa i láska k Ježíšovi, hned po rozednění pomazat mrtvé tělo, zavzpomínat, zaplakat, vždyť ho měly tak rády, celou jeho cestu po Izraeli s ním byly a o Něj pečovali, jak o tom píše evangelista Lukáš. Když přišly a vstoupily do prázdného hrobu, dozvěděly se od Božích poslů, že vše, co si naplánovaly, je zbytečné, ať tam ani nevzpomínají na jeho památku, je marné hledat živého tam, kde jsou jen mrtví a kde se na ně vzpomíná. Místo toho dostaly úkol, vzpomenout si na slova, která jim Ježíš již několikrát říkal a tento úkol měly předat všem Ježíšovým učedníkům a příznivcům.
Evangelisté nám rozhodně nepředkládají pověst o prázdném hrobu, která by, jak tehdy tak dnes, měla oznámit, že Ježíš byl vzkříšen. To, co změnilo jejich nejistotu a marnost ve víru otevírající budoucnost a nový cíl vpředu, bylo setkání se živým Ježíšem. Nebylo to však setkání jen takové přátelské ani spiritistické. Mělo jasný účel. Ježíš lidi, s nimiž se potkával, naplnil jistotou, že jeho život, jeho učení, má velký smysl a rozhodně nedopadl špatně. Již prorok Izajáš (Iz26,19) prohlašuje, že spravedliví mrtví oživnou a jejich mrtvá těla vstanou, aby se mohli podílet na budoucím vysvobození Božím. Také se ve SZ (Dn12,3) mluví o procitnutí jedněch k věčnému životu, druhých k pohanění a věčné potupě. Právě v Ježíšově životě se toto viditelně naplnilo - v jeho promyšleném konci života a v jeho vzkříšení. Již jeho smrt odpovídala životu a smrti spravedlivých, kteří žijí jen podle Boží vůle. Jeho vzkříšení je viditelným potvrzením, že Ježíš je ta pravá osoba, na kterou se lze vážně spolehnout a důvěra v jeho učení přináší jistotu a víru. Je to jako s dopisem, který napíšete a vhodíte do schránky, adresát ho ještě nedostal, ale dopis je již na cestě. I kdybyste mu to oznámili, on to rozpozná, až bude mít dopis před sebou. Avšak bez toho, aby obálku otevřel a dopis přečetl, se nedozví, co mu chcete sdělit. Podobné je to s Ježíšovou obětí na kříži a s jeho vzkříšením, s jeho životem a jeho učením. První věta toho dopisu je: Ten, který byl ukřižován je živý, není mezi mrtvými a jde před vámi.
A tak i pro nás lidi tohoto času – pro nás, nynější křesťany – je také platné, že ti, kteří žijí podle Boží vůle, žijí tak, že jejich jednání má velký smysl, není zbytečné, naopak je důležité, je praktické, je stále živé, neboť posiluje a dává život. Můžeme i v dnešní době učit své děti – novou generaci, i ubezpečovat a povzbuzovat se navzájem, že není potřebné přebíjet druhého člověka a chtít být vždy ten první a nejlepší, nebo že se vyplatí udělat i to, co podle mínění jiných není praktické a výhodné pro zabezpečení budoucnosti člověka, rodiny, církve, společnosti. A tak chci říci, mrtvé hodnoty a mrtvé lidské osobnosti neoživujme, ale za to ty hodnoty, které jsou věčně živé oživujme a nikdy je nehledejme mezi hodnotami mrtvými. Tím důvodem, proč takto přemýšlet a rozhodovat se, je, že ten spravedlivý, dobrý, moudrý Ježíš, kterého ukřižovali, byl vzkříšen, je živý, není mezi mrtvými. Je to tak, je to skutečnost. On první a my ho svým životem, stejným přemýšlením a rozhodováním budeme následovat. Můžeme tak činit nikoli smutně a s nejistotou, ale radostně. On chce jen, abychom se rozpomněli na to, co říkal.
Kdo slyší jeho slovo a věří tomu, který ho poslal, má život a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. Amen.

SVATÉ EVANGELIUM PODLE JANA 20,19-23

Ne do Božího království, ale do světa plného hříchu a strachu

Ježíš řekl: "Jděte do celého světa!"
Ještě tedy ne do jeho království, ale do světa plného hříchu a strachu. A dal své církvi, dal nám všem pokřtěným, velkou moc v tomto světě. Ježíš nechtěl, aby církev byla bezmocná uprostřed mocných. My křesťané máme velkou moc. Je tu však velké riziko, kterému v dějinách křesťané často propadli, že tu moc od našeho Pána špatně pochopíme a stoupne nám do hlavy. Je to moc odpouštět a zadržovat hříchy, neboli přesněji - vládnout nad hříchy všech lidí. Ano, tím si prostě můžeme být jistí: kdo chce žít podle života Ježíše Krista, dostává od něj velkou moc odpouštět jako On sám, jako sám Bůh a má moc pevně držet hřích a vládnout nad ním. To, co již můžeme dělat s hříchy lidí je obsaženo ve slově, které slyšíme i ve slově demo-kracie. Tedy máme nad hříchy lidí společně vládnout a kdo může vládnout, nemusí mít strach a protože nemusí mít strach, může také odpouštět. Je to skutečně naše moc, kterou jsme dostali od Ježíše Krista, který nám dal svého Ducha, podle kterého se řídil i On sám. Vládnout nad hříchy však neznamená vládnout nad lidmi. Když to porovnáme s životem Ježíšovým, víme přece, že Ježíš přišel uzdravovat. Lékaři vládnou nad nemocemi a pouští je z těla pryč. Představte si například, že u vás doma vám někdo, komu důvěřujete, potají vezme peníze. Jak se máme zachovat v takovém případě? Měli bychom snad trestat a ukázat tak svou moc a vládu? Vládu ano, ale ne nad člověkem, ale nad hříchem. Je lepší hřích pravdivě odhalit, dovést onoho člověka k přiznání a odpouštět. S odpuštěním pak také nabízet pomocnou ruku, slova, která přemohou strach. Vládnout nad hříchem a odpouštět jako Ježíš, totiž znamená potlačit strach, protože pokud zůstává v člověku, kterému chceme odpustit i nadále strach, přichází opět hřích. Kdybychom všichni takto jednali, měli bychom velkou moc ve světě i bez násilí jako Kristus Ježíš. Však jen On může v každém, i v nás, přemoci strach i hřích. A tak můžeme bez obav začít u sebe a potom i u druhých.
Řekněme si na konec našich úvah ještě jednou pozitivně a výrazně, jakou top aktuální a bleskovou dobrou zprávu nám Ježíšův výrok říká. Tak, jak jej Ježíš bezpochyby sám zamýšlel: Ti, kdo poznali Ježíše a věří v něj, dostávají od něho moc jeho Ducha, v níž se ukazuje moc Boží, přemáhající hřích a smrt. Oslavený Ježíš předává svým učedníkům, tedy nejen "apoštolům a jejich nástupcům", své poslání. Posílá je - tedy i nás - tak, jako jeho samého poslal "slitovný a milostivý, shovívavý a nejvýš milosrdný" (Žalm103) nebeský Otec, aby přemáhali zlo a vítězili nad ním stejnou zbraní, kterou bojoval sám Ježíš. Tou zbraní je přemožení a odpuštění hříchu. Tato zbraň je tak účinná, že kdekoliv bude důsledně použita, vláda Zla bude zlomena, hřích už nebude škodit a ničit. Jděte do světa, říká vzkříšený a oslavený Ježíš, odpouštějte hříchy a přemáhejte je. To je vaše nejvlastnější poslání. Neboť kdo jiný než vy to má dělat? Hřích vládne světu a vy jste posláni, abyste následujíce Ježíše tento hřích přemáhali, a osvobozovali ty, kdo jsou v jeho moci. Komu hříchy odpustíte, ten bude z hříchů osvobozen. A který hřích přemůžete, ten bude přemožen a nebude už dál člověku škodit.

Modlitba:
Milostivý Pane, když myslíme na sebe a své hříchy, prosíme, vezmi i nás do své odpouštějící lásky a když pomyslíme na své blízké, na ostatní lidi, jak je trápí jejich vina, prosíme, přijmi nás spolu pod křídla své milosti.
Amen.

SVATÉ EVANGELIUM PODLE JANA 20,24-31

Důvod proč věřit

Slyším od různých lidí, že nelze vidět jasnou hranici mezi těmi, kdo věří a kdo nevěří, že každý věří tak trochu. Hůře ti lidé však vysvětlují, jaký je obsah víry či té nevíry. Hůře se lidem odpovídá, proč věří. Ve skutečnosti je jakási hranice, línie mezi těmi, kteří věří a kteří nevěří. Ten, kdo dobře ví, proč věří a čemu věří, jak říkal Ježíš, není z "těla", ale narodil se z Ducha, je znovuzrozený. Nalézt důvod proč nevěřit bývá snadnější.

Existuje takový jednoduchý test: Představte si, že máte doma kozu, kterou máte moc rádi a ona vám náhle chcípne. Přijde k vám člověk, který bude tvrdit, že vám splní jakékoli vaše přání. Co si budete přát?
Živou kozu?
Stádo koz?
Přímo si budete přát, to počem nejvíce toužíte? Nic?
Zvolíte-li možnost, nic si nepřát, protože si myslíte, že, "ten chlap bude jistě podvodník," pak však, je mi líto, vaše koza zůstane mrtvá.
I v evangeliu čteme, že tak jako nevěřili Ježíšovi jeho nepřátelé a dávno před tím než nevěřícnost zachvátila masy skeptiků a ateistů, pronikla do nejužšího kruhu Ježíšových stoupenců. Ani jeden ze čtyř evangelistů se to nesnaží zamlčet, někdy dokonce sdělují, že mezi učedníky bylo takových nevěřících víc, snad všech dvanáct. Oni s Ježíšem po celý čas bývali, všechno od něj slyšeli, i to, že bude zabit a potom vzkříšen, ale když to přišlo, byli stejně nevěřící jako generace druhé poloviny 20. století, kterou sociolog nazval generací skeptickou. Nevěra ve vzkříšení není záležitostí teprve moderní doby, byla tu hned v první skupině Ježíšových nejbližších spolupracovníků. Pomyslete na to, až na vás někdy přijdou pochybovačné myšlenky. A ono se nám věru někdy zdá, že to není možné, aby byl Ježíš Kristus ještě živý, připadá nám mrtvý a stále mrtvější, že je to hezká vzpomínka, ale definitivně uzavřená minulost. Až nás ně- kdy takové myšlenky napadnou, pomysleme, že nejsme první a jediní. Ale pomysleme také na něco jiného, důležitějšího. Naše víra nebo nevíra nic nemění na tom, že Ježíš Kristus byl vzkříšen a je živý. Evangelisté to vyjadřují ve scénách, kdy Vzkříšený přichází za svými učedníky. Jednou to mělo být na galilejské hoře, jindy na cestě domů, ještě jindy na břehu jezera a tentokrát v kterémsi jeruzalémském domě. Ale vždycky, Úplně vždycky přichází Vzkříšený za učedníky sám od sebe, přistupuje on k nim, ne oni za ním. Je živý bez ohledu na to, jestli tomu někdo věří, nebo nevěří. Není tomu tak, že by byl živý jen pro toho, kdo věří, ale už ne pro toho, kdo nevěří. To brání námitce, že Bůh a Kristus jsou výplodem našeho nitra, které se muselo ujistit, že po smrti ještě něco je, a tak si vysnilo, vybájilo postavu Vzkříšeného. Ale v evangeliích slyšíme a čteme: Vzkříšený přichází i tam, kde není víra. Tenkrát Ježíš nečekal, až mu budou učedníci na Tomáše žalovat, že on nevěří. Nečekal, až se Tomáš sám přizná. Ví o něm. A oslovuje ho jako první. Aby jeho nevěru přemohl.
Kdo by chtěl říci jako Tomáš neuvěřím, tak pozor, To nebyl postoj, jaký byl moderní ještě před půlstoletím: "Já věřím jen tomu, na co si sáhnu." Tomáš si potom na Krista stejně vůbec nesáhl. Tomášovi šlo o něco jiného. Chtěl vidět stopy Ježíšových ran. Naše víra, tak jako Tomáš, chce mít jistotu, že ten Vzkříšený je opravdu stejný, který trpěl, byl ukřižován, zemřel. Jestli to není někdo jiný, nějaký podvodník, dvojník, kterého Ježíš poslal za sebe na kříž. O to jde, jestli ten údajně vzkříšený je opravdu ten skutečně ukřižovaný. A je zajímavé, že Kristus se mu také tak představí: Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Ano, jsem ten, který visel na kříži. Vzkříšený se legitimuje.
Modlitba:
Pane Náš jedinečný Ježíši Kriste ano chceme vyznat, můj Pán a Bůh můj, prosíme, ty nám pomáhej, abychom byli věrní i v nejmenším a abychom své povinnosti plnili vždy svědomitě. Posilni náš Pane a Bože náš naší poslušnost a upevni naší víru.
Amen.

Poslední aktualizace - Podzim 2013

Hostink poskytuje zdarma

DOBRÁ SPOLEČNOST s.r.o.